Manželé Amadou & Mariam budují svoji společnou hudební kariéru od roku 1980, kdy se vzali, a od té doby se vypracovali v hvězdy nejprve v rámci domovské Mali, pak i Afriky a od druhé poloviny 90. let vystupují a vydávají i v Evropě. Oba sdílejí osudovou ránu, slepotu, která je svedla dohromady ve slepecké škole. Osudu se ale postavili, v hudbě se prosadili, i navzdory svému hendikepu, a dnes spolu se svými třemi dětmi vedou poměrně spokojený a úspěšný život. Pomalými kroky si vybudovali pověst fenoménu world music a jejich sláva se snad rozšíří i díky jejich novému albu "Dimanche a Bamako" ("Neděle v Bamaku"), které produkoval (a na kterém i hostoval) Manu Chao.

Zpěvačka Mariam a Amadou s kytarou v ruce se coby afričtí umělci stavějí k hudbě, v jejich případě řazené do škatulky afro-popu, pochopitelně trochu jinak, než jak je tuzemský posluchač zvyklý. Není to ani tak v instrumentech či celkovém zvuku, ten nezní zas až tak "domorodě", jak by se dalo tušit. Termín world music naplňují inspirací ze svých afrických kořenů (hlavně co se týče vokální stránky) i kombinací vlivů a elementů z celého světa, karibské rytmy jsou místy bezmála výraznější než rytmy černé Afriky (karibská hudba ovšem vychází z hudby otroků dovezených z Afriky), zvukový vliv světoběžníka a bývalého frontmana Mano Negra Manu Chaa se také nedá zapřít, ale přesto přese všechno máme co do činění s ukázkovým popovým albem. S albem plným vzájemných vyznání lásky a něhy, ale také s proklamacemi nezbytného politického aktivismu, neboť, co si budeme povídat, když jste z problémy sužované Afriky, nemůže se vás to nedotknout. Tady také můžeme hledat ideový příklon k tvorbě Manu Chaa (zde je nutné přiznat, že obsah textů jsem čerpal ze zahraničních serverů, neboť francouzštinu neovládám, ale: "Politic is violence, politic is lies" v textu "Politic amagni" také mluví celkem jasně).

Hudebně v případě tohoto stříbrného kotoučku nelze čekat žádnou divočinu, spíše možná písně k zamyšlení jako třeba "Gnidjougouya" nebo "M' bifé blues", klasické "manuchaovštiny", které mu asi nějak utekly z jeho alba a usídlily se na tom od Amadou & Mariam, viz "Sénégal fast food" nebo hopsavější "Camions sauvages". Mým osobním nejoblíbenějším kouskem je pak hodně (kvůli loňskému létu na Nově vynechám slovo roztančená) zábavná a houpavá "La réalité", která člověka odpálí ze židle, křesla, postele či čehokoliv rovnou na parket nebo nejbližší volnou plochu, kde si lze trochu hupsnout. Zajímavou urban story vypráví "Taxi bamako". Výborná je na trubkách postavená "Djanfa". Trubka, bubínek, elektrická, či akustická kytara, se zvukovými mašinkami, nebo bez, postavená na vokálu, nebo na melodii a atmosféře, každá skladba na albu je trochu jiná, ale pokaždé skvělá.

"Neděle v Bamaku", tedy "Dimanche a Bamako" je album nenápadné, nedočkáte se na něj reklamní kampaně v televizi ani v rádiích a patrně si o něm v příliš mnoha magazínech nepřečtete. Ale! Rozhodně by nemělo ujít vaší pozornosti, je barvité, svěží, uvolněné, něžné, pozitivní a hlavně výborné a skvěle poslouchatelné. Skrytý klenot, který stál za objevení.