Že by mohl být koncert Queens Of The Stone Age (dále QOTSA) jednou z událostí sezóny, si promotion text nevymýšlel. Opět se díky Roxy a D Smack U podařilo dovézt jednu z kapel, která NYNÍ v rocku něco znamená (i když před rokem dvěma byla ještě větší). Dalo se z více důvodů čekat pěkné maso, a taky na něj došlo. Ale po pořádku.

Asi dvacet minut po sedmé se před početným a natěšeným publikem objevili Eagles Of Death Metal. Jak se psalo v oficiálních informacích, má jít o bokovku zpěváka QOTSA. Už ne, že tam účinkuje coby bubeník! Jejich stránky vyjeví, že jde o chlapácké trio, které si evidentně tímhle projektem chce hlavně užít srandu. Koncertní sestava je ale značně odlišná - Josh Homme si dal oraz před hlavním koncertem, v Roxy se z kapely představil pouze zpěvák a kytarista Jesse "The Devil" Hughes. Basu obsluhoval chlapík s neuvěřitelně obrovskýma tlapama (a ne Timmy "Tipover" VanHamel), druhou kytaru postarší obtloustlejší chlápek a u bicích se předváděla slečna. Možná i díky jejímu afrodisiakálnímu vlivu speciálně kotel s nadrženou omladinou velmi brzo začal pařit, ačkoliv hudba zas tak geniální nebyla. Nejde o metal, jak by snad neznalý mohl čekat dle názvu, spíš, jak dav mohutně podporující zpěváka říkal, šlo o "rock'n'roll". Nepřekvapí, že hodně "kamenný", takže žádný Chuck Berry a spol., ale základní jednoduchá (ale přesná) rytmika, krátké úsečné riffy a občas kytarová sólíčka. I když lze mít velké výhrady k originalitě, zajímavosti a částečně i provedení, lidi je vzali víc než dobře, a tak hlavní úkol připravit na hlavní hvězdu splnili výborně.

Když už před narvané Roxy po čtvrthodince ladění nastoupili před půl devátou za "večerníčkovské" melodie samotní QOTSA a spustili svůj stoner rock, bylo hned jasné, v čem je rozdíl mezi první ligou a krajským přeborem předkapely. Intenzivnější zvuk, zajímavější struktura skladeb, velmi dobré hráčské výkony, sympatická "ne-show". Ze začátku tedy měl zvukař co dělat, aby zahulený rock QOTSA byl aspoň trochu rozumně slyšet, ale pak se mu to jakžtakž (kamarád si stejně dost stěžoval) podařilo. I na deskách je problém Joshovi Hommeovi rozumět, na koncertě to holt lepší nebylo. Zajímavé je, že i když není žádný velký zpěvák a ve vysokých polohách mu to ulítávalo, stejně dokázal publikum bez problémů dostat na svou stranu.

Jak známo, QOTSA byli a jsou projekt, ve kterém se hráči střídají, jak mají čas a hlavní duše Josh Homme chuť. Na koncert "kupodivu" tedy nepřijel byvší člen Dave Grohl, místo něj ale za bicími předváděl velmi slušnou a namáhavou práci pěkně vypracovaný a okérkovaný bubeník Joey Castillo. O co méně byli oproti kytaru hoblujícímu Hommeovi nápadní kytarista Troy Van Leeuwen a baskytarista Alain Johannes, o to víc byli důležití pro celkový zvuk kapely. Oba kytaristé si zahráli na hodně kytar, později si občas i vzájemně vyměnili posty. Baskytarista při čekání na rozjezd skladby předvedl na svůj nástroj i sólíčko. Jediným slabým článkem kapely tak byla občasná výpomoc klávesistky Natashy Schneider, která sice vypadala trochu jako starší použitá Angelina Jolie, ale nebyla se svým nástrojem skoro slyšet, a když byla, předváděla repetitivní údery do kláves a občas i špatné vokály. Ale zase svým slušně vyvinutým poprsím a stavem exaltace určitě přivodila zajímavé sny některým mládencům z kotle.

Publikum své hvězdy od začátku maximálně podporovalo. První asi půlhodinku se rozskákalo tak, že se ti v projevu umírněnější fanoušci mohli obávat o své zdraví. Ale teplo zapracovalo a lidi se unavili, takže nakonec to snad všichni přežili ve zdraví. Každá skladba byla zakončena velkým aplausem. Bylo znát, že (jako obvykle) lidi znali především předposlední album ("Songs For The Deaf"), novinku "Lullabies To Paralyze" ještě neměli tolik naposlouchanou. Ale zas to tak nevadilo, QOTSA z nich zahráli napůl. Přesnější playlist se mi sehnat nepodařilo, identifikovat jednotlivé skladby bylo také někdy obtížné, jejich podobná struktura v kombinaci se zvukem to moc neusnadňovala. Ale pařícímu kotli to bylo jedno a i ostatní publikum ví, že QOTSA mají podobné skladby.

V základním bloku nezahráli největší hit "No One Knows" (mimochodem, pro mě rocková skladba posledního desetiletí), takže bylo jasné, že na něj dojde v přídavcích. K nim je publikum ani nemuselo bůhvíjak vyzývat, na pódium nastoupili velmi rychle. A touhle peckou pecek čtvrthodinový přídavek a koncert (skoro) zakončili. Zpěvák skladbu po první "sloce" rozkouskoval komentáři k "plavání" po hlavách jednoho z posluchačů, ale po nějaké minutě spustili zbytek v rychlejším tempu. Výborný závěr, i když na lidech už byla znát předchozí únava, protože ani na takovou pecku už tolik nepařili. Nešlo však o úplný konec, lidi si QOTSA vyřvali ještě jednou, ale neměli to dělat, došlo na psychedelické hrátky s kytarou, které už působily příliš natahovaně.

Pořád to ale byl pro většinu lidí velmi dobrý, až skvělý koncert. Proč ne pro všechny? Kromě určitých výtek k hudbě uvedených výše z jednoduchého důvodu - opět přetřískané Roxy. Chápu pořadatele, že je nutno nahradit výpadek tanečních parties, totiž chci říct umožnit co nejvíce zájemcům shlédnout oblíbenou kapelu, ale faktem je prostě omezenost tohoto prostoru. Což ve spojení s teplotou venku opět vytvořilo v Roxy brutální kombinaci tepla a vlhka. Ještěže se dají na place najít místa, kde trochu fouká. Ne každý, a nemusí to být přecitlivělý přestárlý popař, považuje za největší štěstí a požitek z koncertu být nucen se lepit na ostatní v davu, bát se, kdy mu pogující omladina vyrazí zuby. A když se stáhne víc dozadu, být potrestán hodně špatným zvukem. To už není kritika Roxy, jen jsem si potvrdil asi nejen svůj názor, že Praze zoufale chybí solidní místo s kapacitou okolo tisícovky lidí, kde by takovéto koncerty mohly proběhnout v pohodě.

PS: Vzhledem k technickým problémům nebylo možné použít profesionální fotky, takže snad vezmete zavděk amatérskými.

Queens Of The Stone Age, Eagles Of Death Metal, 20.6.2005, Roxy, Praha