Venku je zima a ještě ke všemu prší, měl jsi hroznej den v práci, protože jsi dorazil pozdě a ještě ke všemu bez důležitých dokumentů, které bylo potřeba dnes odevzdat. Šéf zuřil a chce tě vyhodit. Odpoledne všemu dodala korunu hádka s přítelkyní a teď to vypadá, že se možná rozejdete. Najednou máš hlavu plnou starostí a už před tím nemůžeš utéct. Ať se pohneš kamkoliv, ať uděláš cokoliv, nejde to. Nemůžeš se vůbec na nic soustředit... A tak si říkáš: Jak dál? Ne, nebudu zde dělat psychologického poradce a radit, jak tyhle problémy řešit. Představím vám desku Daniela Powtera, po které zcela jistě rádi sáhnete, až vás jednou výše napsané potká. Pravděpodobně nevyřeší žádný problém, ale možná vám pomůže trochu si pročistit hlavu a udělat si v některých věcech jasno.

Trochu melancholický, zasněný, chvíli otevřený, chvíli introvert. V tomto stylu bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Daniel Powter je obrovský talent. Na svém eponymním albu se podílel nejen jako autor všech písní, ale zároveň i jako hudebník (nahrál většinu kláves). Producenty alba se stali Jeff Dawson a Mitchell Froom, který je známý například svou spoluprací na "Unplugged" The Corrs. Nutno říci, že tito pánové zde předvedli mistrovské umění. Danielova hudba by se dala považovat za jakýsi pop-rock s vlivy Coldplay či skostských Travis. Přidejte hlas, který je ve výškách položený někde mezi Adamem Levinem z Maroon 5 a Francisem Healym z již zmiňovaných Travis, a umělec je hotov. Tím v žádném případě nechci ani v nejmenším tvrdit, že Daniel kopíruje své slavnější kolegy, spíše nastínit, jakým směrem se ubírá.

Tohle album má hned dvě zbraně těžké ráže. Jednou jsou skutečně propracované a, skoro bych až řekl, dokonalé aranže. Druhou je Danielův hlas. Či spíše jeho pěvecký projev. Chvíli se utápí v hloubkách, zničehonic se téměř škrtí ve výškách, kdy jeho hlas zní jak od ochraptělého černocha, který už mele z posledního. V deseti skladbách, které na tomto albu najdete, Daniel ukazuje vše, co jeho hlas dovede. Občas budete mít pocit, že sloku a refrén zpívají dva různí lidé. Někomu to může být nepříjemné a bude tvrdit, že zpěvák nemá svou hlasovou polohu, ale v případě Daniela toto považuji za dar a přednost. Nemá cenu se rozepisovat o všech skladbách na tomto albu, protože bych se neustále opakoval. Všechny jsou skvělé! Ať už je to úvodní "Song 6", chytlavý singl "Bad Day" nebo odvázaná "Suspect". Ale přece jen je tu pár písní, které jsou trochu skvělejší. Mám na mysli "Styrofoam" s jednoduchými, ale krásnými instrumentálními částmi a "Lost In The Stoop". Nejsou tak přímočaré jako třeba "Free Loop", ale mají své velké kouzlo. Předposlední "Lost On The Stoop" by se zároveň dala považovat za vyvrcholení celého alba. "Give Me Life" už je jenom takovým deštíkem po té velké bouřce, která se přehnala.

Přece jen mi na tomhle albu tak trochu jedna věc vadí. Stopáž 37 minut považuji za podprůměr a při úžasnosti tohohle alba by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo alespoň o kousek delší. Možná Daniel šel cestou kvality a než na zbytek místa naplácat méně kvalitní písničky, raději tam nedal nic. Na to ale musím namítnout, že třeba píseň "Stupid Like This", která se nachází na singlu "Bad Day", by mohla hrdě konkurovat svým albovým sestřičkám. Tohle už je spíš má osobní výtka. A k tomuto albu je snad i jediná. Daniel Powter není žádný model, který na vás bude cenit svůj thymolinový úsměv, ukazovat vypracovaný hrudník a nabušené bicáky. Je docela možné, že ani nemá moc vlasů, ale to zatím nikdo neví, protože si ještě na veřejnosti nesundal z hlavy čepici, kterou na ní pořád nosí. Zkrátka a jednoduše vám může být úplně jedno, jak Daniel vypadá, protože to, co vás zajímá je jeho hudba. I kdyby měl půlku ksichtu rozškvařenou od rozpáleného oleje, tak je vám to šumafuk, protože tenhle chlap umí a vy ho budete mít rádi kvůli jeho krásným písničkám.