Ono jako by se nového zase tak moc nestalo. Čechomor zůstal věrný svému způsobu tvorby, tedy adaptaci českých, moravských a slovenských lidovek do modernější podoby. Ostatně, nějakou radikální změnu stylu by od hudební skupiny, která v Česku definovala a naplnila škatulku world music, nikdo neočekával. A vlastně ani nechtěl. Ale už na první poslech je zřejmé, že tentokrát na to šli pánové přeci jen trochu jinak. Nebo spíš odjinud. Na producentskou stoličku (je-li něco takového, ale koneckonců, na něčem takový producent sedět musí) usedl Angličan Ben Mandelson, hudebník a světoběžník proslavený spoluprací s hvězdami, jakými jsou bezpochyby finští Värttinä či Srb Boban Markovič. A přestože muzikanty a producenta dělila jazyková bariéra, hudebně si očividně porozuměli skvěle.

Hned z prvních taktů svižné "Hej, bystrá voda" tryská jako čistý pramen nová radostná energie. A tato skladba jako by předznamenávala celé album. Patos ani tíživou majestátnost symfonických "Proměn" na novém CD budete hledat marně. I když většina písní pojednává o věcech, lidech a událostech spíše smutných, nezřídka tragických, hudba sama je odlehčená, aranžérsky vynalézavá, jiskřivě nápaditá. Co písnička, to uzavřený svět s promyšlenou a leckdy velmi komplikovanou vnitřní stavbou. Pánové z Čechomoru však hrají, jako by se nechumelilo. Liché rytmy, sudé rytmy, pomalu, rychle, všechno jedno. Všechno funguje, jak má. A to je vždycky radost poslouchat, ať už hraje kdokoli. Na bubenickém postu si nemůžeme nevšimnout právem vychvalovaného Romana Lomtadzeho. I jeho zásluhou zní novinka jinak než předchozí album. Jinak než všechna předchozí alba. Hraje precizně, zároveň ani na okamžik nepřestávají bicí tlačit a hnát kapelu dopředu. Mladá krev. Když se v "Do kostela zvonili" připojí se zběsilým rytmem do už dost našlapané pecky, jako bych viděl divoce pogující pankáče pod pódiem na nějakém letním festivalu.

Mezi zavedené hosty Čechomoru patří zpěvačka Lenka Dusilová. Spojení jejího výjimečného hlasu s lidovkami se osvědčilo už na "Proměnách" a potvrdilo pak na mnoha živých koncertech. Ale i v tomto případě se zdá, jako by se vzájemná spolupráce posunula o další stupeň výš. Hned ve třetí skladbě "Neber sobě" jsem si po prvním poslechu nebyl ani trochu jistý, jestli to zpívá skutečně Dusilenka. Její hlas zní nějak jinak, nevyčnívá nad folklórní skladbu a hlavně výrazem naprosto přesně odpovídá textu a náladě písně. V dalších písních, jak deska ubíhá, si však na tuhle kvalitu mimoděk zvyknete a už vlastně nepřemýšlíte nad tím, jak a kdo to zrovna zpívá. Proč taky? Výkony všech zúčastněných jsou vyrovnané. Nadstandardní. Jeden jako druhý. Velmi intenzivním zážitkem pro mne při poslechu byla skladba "Zločin", ve které se irský zpěvák larla Ó Lionáird střídá s Františkem Černým. Krásná, klidná a výrazná balada s textem o vraždě a odplatě, podpořená tklivými tóny dud Michala Pavlíka a fléten Dana Vališe, mi uvízla hluboko v hlavě a nemohu ji dostat ven. Vynikající je také skvěle zrytmizovaná "Katuša", nebo podmračená, hořká "Na Vsetíně páni". Oproti nim stojí odlehčená, veselá "Až pudou cikáni" nebo slovenský tanec "Ej, dolú Váhom". A na závěr jemná "Za gorum, za vodum" ze které je, v nezvykle tenoučkém vokálu Lenky Dusilové, slyšet bezbřehý smutek dívky, která marně čeká na svého milého.

U každého textu je v bookletu stručné shrnutí jeho obsahu v angličtině, stejně jako jsou do tohoto jazyka přeloženy všechny popisky a nástroje. Jistě, není to zase tak neobvyklé. Ale v tomto případě to má konečně svůj účel. Při opakovaném a opakovaném poslechu pomalu docházím k závěru, že jediné, co na novém CD Čechomoru chybí, je vyloženě slabé místo. A abych řekl pravdu, takový nedostatek klidně oželím.

Deska Čechomoru "Co sa stalo nové:" bude předmětem jedné z dalších makrorecenzí deseti redaktorů. Na stránkách musicserveru se na ni můžete těšit v dohledné době.