Britské sebrance Gorillaz to trvalo v podstatě čtyři roky, než vydala novou desku. Dopředu bylo jasné, že nepůjde o nic obyčejného. Ono by to ani nešlo, protože bezejmenný debut posadil laťku pro kreslené kumpány Damona Albarna pořádně vysoko. Otázkou bylo jen tolik, zda "Demon Days" budou albem dokonalým, skvělým či jen dobrým. Zatím se většina recenzentů v Česku i v zahraničí kloní spíše k první, případně druhé variantě. Nejinak tomu bylo na musicserveru, kde se novinka Gorillaz stala díky velepochvalnému článku Karla Veselého dokonce albem týdne. Abychom vám, milí čtenáři a čtenářky, ale poskytli co možná nejkomplexnější pohled na věc, vybrali jsme "Demon Days" jako další objekt makrorecenze deseti redaktorů.

David Věžník - 6/10

Gorillaz tahají kritiky a fanoušky na nudli uvařené v neosolené vodě. "Demon Days" je zkrátka deskou tak trochu bez příchuti, přestože do postmoderního světa zapadá skvěle. Kloubí nekloubitelné, na jedné straně jsou temné nálady, určitá rozervanost, rozladěnost a náznaky odkazů na hudbu šedesátých let minulého století, na straně druhé hravost, veselost až (protivná) "zhulenost" a samply podobné Röyksopp nebo Télépopmusik, a to vše je možno nalézt třeba v jediné skladbě. Album je dobře vystavěné, má jasnou koncepci, nulové mezery mezi skladbami nedají odpočinout, má to šťávu a rozhodně to netrpí nedostatkem aranžérských a hudebních nápadů. Zároveň se však deska vyznačuje trochu přebasovaným zvukem, bookletem bez textů, kterýžto nedostatek pocítí každý, kdo chce pochytit Albarnův nesrozumitelný přízvuk, a pitomou protipirátskou ochranou, kvůli které cédéčko přeskakuje v určitých typech přehrávačů. "Demon Days" není deskou na první poslech, postupné objevování nových kvalit značí fakt, že nejde o odpad. Z alba ční skladby obohacené o hostující ženské vokály ("Kids With Guns", "Dare" a poslední dvě se sborem), "Every Planet We Reach Is Dead" a hitový singl "Feel Good Inc.", ostatní se pod tu kůži zavrtávají tak nějak pomaleji. Tak pomale, že revoluci novinka Gorillaz zřejmě nezpůsobí.

Hynek Just - 7/10

Hudba plná ruchů, melodických i rytmických zvratů, nevypočitatelná a nevypočítavá. Stejně jako šestnáctistranný booklet přiložený k albu tak trochu chaotická, přesto něčím přitažlivá. Nejvíc připomíná studiové setkání s mejdanem rozjetých muzikantů z The Residents s Chuckem Prophetem a Beastie Boys, za mixpultem by klidně mohl sedět Moby s Honzou Muchowem. Na Gorillaz je vidět, že to dělají pro zábavu. Mají rádi jednoduché, na minimum okleštěné rytmické a melodické základy, rádi experimentují se zvuky, s hlasovými rejstříky, mají tak nějak cit pro melodii... Jednoduše vědí jak vystavět pecku, aby fungovala. Škoda jen, že na desce není víc takových momentů jako "Feel Good Inc.". Tam je tah na bránu zcela nekompromisní a člověk se vůbec nediví, že tak dlouho sedí se zlatou medailí v hitparádě Radia 1. Pak tu máme ještě jeden moc příjemný záchvěv, tentokrát postavený na bluesovějším základě (proto výše citovaný Prophet) "Every Planet We Reach Is Dead". Jinak se popravdě místy budete možná i nudit. Ale je to jiná nuda než ta popová, chladná, špatně spočítaná. Spíš něco jako mírné polevení v koncentraci. Ještěže jsou tu ty libové ultrahluboké basy. Ty stojí za pozornost už samy o sobě.

Luboš Kreč - 7/10

"Demon Days" Gorillaz se mi dostalo do ruky ve stejnou chvíli jako "The Unquestiable Truth (Part 1)" od Limp Bizkit. Obě desky na mě udělaly velký dojem, každá trochu jiným způsobem. Zatímco Durstovic hošani ustrnuli v ještě křečovitějším stuporu, opičáci Damona Albarna to rozbalili úctyhodně. No, ne snad, že by přispěchali na dvojce s něčím převratně novým, ale oproti debutu si mě dokázali lépe přivázat k tělu. Zestárli oni, letokruhy přibyly i mně, čert ví, kde to vězí. Každopádně "Demon Days" brousí kolem různorodých palet, nápaditých melodií, nejednotvárných kompozic. To by ale všechno bylo jen poloviční, kdyby dráhu gorilí stezky neurčoval nadhled a vtip, který do toho komiksoví maníci vkládají. Zároveň se ale nemůžu ubránit melancholické apatii, která mi při poslechu alba vystřeluje u boku. Jak tak plynou jednotlivé písně, zmocňuje se mých nohou klepavka a něco mi říká, že je třeba vyskočit a trochu rozproudit žíly. To je z mého pohledu handicap "Demon Days", který je tak subjektivní, jak jen může být - té energie tam je v poměru k obsáhlému humoru málo. Lék není, stačí se nadchnout Gorillaz a pak si na odreagování dát dva tracky těch Limp Bizkit, kterým chybí všechno, jen ta energie zůstala.

Ondřej Pravda - 8/10

Druhá deska Gorillaz přichází na svět v jiné době. Už není tak převratná jako debut, a to nejen proto, že mezitím Blur vydali svůj "Think Tank". Tady kolega Veselý, autor hlavní recenze, myslím (a nejen já - viz názory) dost ustřelil, to opravdu není smrtelně vážná deska. Je totiž mnohem pestřejší a progresivnější, než jsou druzí Gorillaz. Je otázka, nakolik je to neúčastí Dana The Automatora, ale faktem je, že debut byl celkově temnější (což se k celkovému image kapely podle mně hodilo víc), víc basový, kytarový, opravdu hiphopový. Novinka je daleko víc "daftpunkovsky" disco, hiphopový rytmus a propriety tam sice jsou, ale dost schované. Kytary vyměnili za zvuky znějící jak z nejlevnějších kláves 80. let, ubyly dechy, přibyly smyčce. Celkově je to veselejší ("Rock The House" z debutu by se na ní hodil) a příjemné, bez opravdu výrazného hitu, ale vyrovnané. Singl "Feel Good Inc." je slušná skladba, to že mi v úvodu připomene spíš Manu Chaa kombinovaného s Beckem, není důležité, a že je strukturou zpěv-rap kopírkou "Clint Eastwood", taky nevadí. Vyrovnané ale také znamená podobné, známých hostů hodně, ale že by opravdu přinesli něco zásadnějšího, to ne. Ale booklet s obrazovým doprovodem ke každé skladbě se povedl. S kolegou se v moc věcech neshodneme, ale přitom to nevylučuje, že deska je pořád dost dobrá a zábavná. Na mně moc "hodná", o něco víc mě brala první poloha kapely.

Tonda Kocábek - 8/10

Buďte si jisti, že hláška o tom, že to sice není tak skvělé jako debut, ale pořád zatraceně dobré, se nové desky Gorillaz bude držet jak rozšlápnutá žvýkačka vašeho sandálu. Jenomže nedejte na první reakci. Čím hlouběji se do téhle nahrávky budete ponořovat, tím víc z ní máte šanci objevit. A že je sakra co objevovat. A nakonec třeba i můžete zjistit, že vás baví více než prvoplánovější, i když nepřipraveným uším určitě mnohem přístupnější debut.
Jenomže všude se stejně dočtete (vedle informací o novém spolupachateli jménem DJ Danger Mouse) hlavně jen o virtuální vnější slupce. Přitažlivé komiksové prezentaci. Ale je opravdu tak důležitá? "Image je na nic...," jak všichni víme. Kolik posluchačů ovšem napadne, že by to docela dobře šlo i bez ní? Protože jestli je tu něco zajímavého, pak je to geniální stylový pelmel. Zdaleka nejen hip hop, ale i rock, alternativně potrhlé samply, dětské sbory, jednoduché tuc(t/k)ové rytmy, funk, rádiově vstřícné melodie i pompézní smyčce. Lehkost, s jakou deska od skutečně hororového intra proplouvá všemi žánrovými serpentinami, je až obdivuhodná. A pozor - všechno do sebe zapadá, žádné experimenty s posluchačem, co všechno vydrží a co ho vlastně bude bavit. Výsledkem je nápaditá, dotažená a v neposlední řadě nadprůměrně zábavná deska. A nebo jinak - jestli je vám i tohle málo, pak libovolné božstvo s vámi.

Lukáš Franz - 8/10

Když vyšlo debutové album kreslené partičky Gorillaz, okamžitě jsem si ho sehnal. Po pravdě řečeno to bylo jenom kvůli mé lásce k Blur a Damonu Albarnovi (čistě platonické). Z eponymní desky jsem byl poněkud rozpačitý, "Demon Days" se mi líbí o moc víc. Zvláštní. Ty desky jsou si totiž více než podobné. 2D, Murdoc, Russel a Noodle opět poskládali desku několika žánrů (pop, elektro, samozřejmě hip hop, funky). Producent minulého alba, Dan Nakamura, udělal pápá a hlavní slovo v Gorillaz přešlo na frontmana Blur - Damona Albarna. Je tedy více než pravděpodobné, že vám budou "Demon Days" trošku připomínat "Think Tank". Mezi patnácti tracky najdeme několik hitovek ("Dirty Harry", "Feel Good Inc."), více velmi příjemných záležitostí ("Kids With Guns", "All Alone"), náročnější kusy ("Every Planet We Reach Is Dead") i blázniviny typu "Punk" z debutové desky ("White Noise"). Nicméně "Demon Days" trpí vzácnou chorobou: Ta deska vás nechytne po pár dnech, ale třeba až po týdnu. Hlavně to nesmíte vzdát po několika poslechnutích. Později byste toho mohli litovat.

Jakub König - 8/10

Gorillaz můžete buď milovat, nebo nenávidět. Nebo něco mezi tím. Úplně v klidu. S touhle kreslenou opičí partou je totiž možné úplně všechno. Což si nejspíš uvědomil i hyperaktivní Damon Albarn. Rozhodl se, spolu s DJem Danger Mousem a mnoha dalšími hosty, vstoupit podruhé do stejné řeky a využít naplno potenciál, který mu existence nevycválené, animované a navíc dokonale fiktivní kapely poskytuje. A bylo to šťastné rozhodnutí. Znovu se mu podařilo vytvořit barevnou, originální a hlavně vrcholně zábavnou sbírku skladeb, jejichž nervně posmutnělé vokály a vražedné basové linky vám budou znít v hlavě, dokud vám ji neustřelí něco malého, hbitého s japonským lookem. Hip hop si na "Demon Days" podává ruku s britským kytarovým písničkářstvím, španělské rytmy podmáznuté retro klávesami tvoří nečekaně kompaktní celek. Gorillaz nemají problémy působit zároveň melancholicky i rozverně, staře i progresivně. Neptejte se mě, jak to dělají. Jak jsem říkal. S touhle kreslenou opičí partou je možné úplně všechno.

Radek Antl - 9/10

Originalita, zábavnost, nepodbízivost, elegance... Mám rád desky, jež mohu charakterizovat takovými výrazy a necítit se přitom jako nastrčený PR-ocásek vydavatelské firmy. Mám rád desky s vlastním ksichtem a čitelným názorem, desky, v jejichž případě zástup hostujících osobností neznamená laciné lákadlo na bláboly. Mám rád desky jako "Demon Days". Těžko tomu věřit, ale projekt Gorillaz po létech příprav přeskočil v oblacích posazenou laťku vlastního debutu. Navíc nenatočil pouze kolekci výborných písní - vsadil je rovnou do konceptu ponurosti, melancholie a dekadence, utvořil z nich svět, kde vládne násilí, slunce vychází jen zřídka a naděje má na kahánku. Výsledkem je souvislý tok nádherných skladeb, které po hudební stránce přerůstají tradiční model sloka-refrén-sloka a sami se stávají jakýmisi příběhy s vlastní pointou (přechod od dětského sboru k rapu Bootieho Browna v "Dirty Harry"). Jde o skladby žánrově i aranžérsky pestré a přesto do sebe zapadající jako dílky puzzle, skladby, jimž nechybí silná atmosféra, tvořená z velké části fikaně ušitými smyčci i nečekanými kontrasty (nevinná Neneh Cherry vs. jedovatý Shaun Ryder v "Dare"). A k tomu všemu vtipný booklet, kde každou z písní vysvětluje výstižný obrázek. "Demon Days" má své místo mezi nejlepšími deskami roku jisté.

Dan Hájek - 9/10

Damon Albarn mě asi nikdy nepřestane překvapovat. Poslední desky Blur jdou do stále hlubšího experimentu, ale soudě podle vedlejších projektů tomuto všeumělovi to stále nestačí. Když jsem slyšel první desku "Gorillaz", tak na svou stranu si mě získaly vhodně vybrané singly a skvělá videa, ale tolik paf jsem z toho tenkrát nebyl. Kolekce béček "G-Sides" zůstala ve velkém stínu geniálního alba "Mali Music", na kterém se s velkým gustem vrhl do world music. O to více jsem byl zvědav, co právě "Demon Days" přinesou. Změna teamu okolo Albarna naznačovala cool sebranku, však kdo by mohl nechat vedle sebe fungovat De La Soul, Neneh Cherry nebo Dennise Hoppera než právě on? "Demon Days" mě překvapily, jak jsou celistvě lapené po stránce jakéhosi příběhu, to vyprávění je strhující a těžko se odpoutává od poslechu. Nejslabším místem tentokráte beru pilotní singl "Feel Good Inc." - ten svou umírněnou hitovostí kazí dojem z daného konceptu dotáhnutého do posledního puntíku. Fascinuje mě souznění různých hudebních stylů, které jsou s velkým citem vzájemně propojeny, a dech berou i do temných nálad vložené dětské sbory jako znak zmírnění všech těch špatných okolností. Vybrat vrchol alba je složité, "Demon Days" je jednolitý monument, který nemá slabších míst, tedy pokud opomenu zmíněné vybočení jménem "Feel Good Inc.". Prostě je to velmi povedená a pestrá deska na vícero poslechů. Je to pěkně hloupý, Damone, teď už mám konkurenta pro "Mali Music", co mi to děláš?

Tomáš Turek - 9/10

Parádní nápad, výzva a zároveň nehorázná legrace, tihle Gorillaz. Královsky se můžete bavit i při zachmuřenější náladě či tempu, víme? Album "Demon Days" to dokazuje. Singl "Feel Good Inc." je "Staring At Ther Sun" od U2 prohnaná nějakým "mega-turbo-udělátorem" z německého teleshoppingu. Vůbec popis každého tracku by mohl být pojat jako cvičení v co možná nejvíc cool přirovnáních, ale raději se nebudu dál ztrapňovat. Hostující sebranka je tentokrát skutečná 1A třída. Nejvíc potěší MF Doom a Roots Manuva, ale proti gustu žádný dišputát, nakonec si určitě každý najdete svoje koně. Vybírat je z čeho. Možná je tam zbytečně moc Damona Albarna, ale to je můj problém. Ostatně je to (také) jeho projekt, tak přivírám oči. Napadlo mě vícero drobností, které by se daly vytknout, ale nemá to cenu. Jako celek deska funguje báječně a onen fakt jako plácačka odhání případné mouchy, které bychom na "Demon Days" mohli (kdybychom ovšem chtěli) najít. Raději si najděte jejich web a zadovádějte si. No Fun.