První červnový víkend se už od pátku nesla v Praze díky United Islands Of Prague po vodě hudba všech stylů. Za přijatelné vstupné jste mohli na Střeleckém ostrově, Císařské louce nebo ve Žlutých Lázních strávit čas poslechem dobré muziky a náladu nezkazily ani občasné přeháňky. Nehonil jsem se zrovna za programem jako blázen, ale přináším svůj pohled na několik vybraných vystoupení.

Svůj hudební víkend jsem zahájil až v sobotu odpoledne na Střeleckém ostrově, kde se představili především umělci z oblasti world music a folku. Právě dohrávali Posmrtné zkušenosti a za bránou se šikovali dudáci. Dvacetičlenný dudácký pluk v originálních krojích vkráčel před pódium jako překvapení odpoledne a za lehkého deštíku zadul celkem tři pochodové dudácké pecky. Na pódiu se zatím usadil hudebník, učitel, šaman i sochař Gendos ze země Tuva a svým šamanským bubnem vyprovodil dudáky z areálu. Předvedl různé druhy hrdelního zpěvu - jedné ze základních šamanských technik. I když jeho vystoupení bylo zajímavým nahlédnutím do světa šamanů, žádný hlubší dojem ve mě nezanechalo. Mraky nad Střelákem rozehnalo až vystoupení brněnských Gulo čar. Tato cikánská hvězda vychází z tradice jazzfunkové hudby 70. let a acidjazzové vlny 90. let a má před sebou ještě dalekou a slibnou cestu. Jejich první album se dostalo do rukou známého baskytaristy a producenta Douga Wimbishe (Wood, Brass And Steel, Living Colour, Jungle Funk) a ohromilo ho natolik, že nyní jako producent ve studiu Sono finišuje jejich druhé album. V Sonu nahrává v těchto dnech dokonce i další album svého projektu Head Fake a přijel dřív, aby si mohl s Gulo čar na ostrovech zahrát. Už tak rozjetý band s basákem navíc šlapal jak ten nejlepší funkový stroj. Zazněly i pecky z nového alba, které se v příštích měsících objeví na pultech, a chystá se i dvanáctipalcový singl na vinylu s klubovými remixy pro funkové DJe. Z vystoupení Gulo čar prýštila čistá energie, radost z hudby a tance, která strhla i zkoumavé publikum.

Kolem šesté se mraky rozplynuly úplně a já se přesunul do klidnějšího areálu Žlutých Lázní na jazzovou scénu. Osvědčení "pražští" mexikáni Pablo's Magik Carpet právě dohrávali svůj syrový pouliční mix jazzu, soulu, hip hopu a funku s hostujícími MCs a následovala maďarská kapela Jazzpression. Její členové se poznali před pěti lety na konzervatoři. Technicky jim ve hře nebylo co vytknout, návštěvníci polehávali a posedávali roztroušení na trávě u řeky a vychutnávali si poslední paprsky zapadajícího slunce spolu s příjemnou standardní jazzovou kulisou, raději však krmili kachny, než by se hnali pod pódium. Ke konci jsem zaznamenal i vliv latiny a funku, přesto bylo vystoupení příliš usedlé a přístup k jazzu vše, jen ne progresivní. O to větší překvapení způsobil nástup belgické soulové kapely Moiano. Sedmičlenný band dal dohromady pro natočení alba "Soulschool" a živá vystoupení zpěvák, pianista, skladatel a producent Peter Lesage. Peter hrál v minulosti se známými kapelami jako The Spooks, Blackalicious nebo Fertile Ground a svůj sólový debut vydal v roce 2004. V Česku bohužel chybí kapela hrající současný tzv. nu-soul, jehož nejznámější světové průkopnice jsou Jill Scott či Erykah Badu. Jejich zvuk je postavený na hiphopových rytmech, ovšem hiphopové beaty stejně většinou nejsou nic jiného než samply soulových skladeb ze 70. let. Moiano vedl Peter svým zpěvem a klávesami a patřičný soulový nádech mu dodávali výborní vokalisté a dechaři. Hostující MC zůstal v Belgii.

To byla příjemná tečka za sobotním dnem a přišla ještě krapet upršenější neděle. Tu jsem zahájil kolem třetí hodiny na Střeleckém ostrově s vystoupením Jiřího Schmitzera. Jeho pověstný humor, nadsázka a komunikace s lidmi vykouzlila dobrou náladu bez ohledu na počasí. Neustále vyzýval publikum, ať si něco přeje, a když se přední řady neustále dožadovaly punku, zazněl i "punkerský valčík" o trápeném dítěti, které vyrostlo a vtipně pobilo své trýznitele z dětských let. Inspirací pro tento text byl Jiřímu starý vtip o tom, že domov důchodců je vlastně pomsta za jesle. Na své si přišli nejen punkeři, zazněly i melancholické skladby o lásce, něco ze života i dvě písně, které si nikdy nikdo nepřeje. Nakonec Jiří předvedl svůj hlasový fond v údajné disco skladbě "Louže" a přidal i známou pecku o praseti padlém do příkopu "Ferda jede na kole". Po zábavném vystoupení mělo přijít údajné překvapení festivalu, holanďan Hans Theessink se svou rakousko-zimbabwskou doprovodnou kapelou. Tento bílý bluesman (kytara, zpěv, foukací harmonika) se svou bílou partou sice upoutal pozornost zejména staršího publika, ovšem jeho country-blues styl neučinili řádně africky znějícím ani tři černí vokalisté ze Zimbabwe. Ti jediní svým zpěvem, tancem a občasnou hrou na africký buben djembe udržovali mou pozornost, přesto jsem tento africký popík nevydržel do konce a přesunul se na Císařskou louku, kde na rockové scéně vrcholilo vystoupení Gaia Mesiah. Tři slečny s australským basákem předváděli energickou show, rock s občasnou funkovou rytmikou a také jeden legalizační rasta song. Po dlouholetém odmítání nabídek na nahrání alba se v květnu i Gaia Mesiah dočkali oficiálního debutu, alba "Ocean". Slušná fanouškovská základna hopsající pod pódiem už si některé pecky z alba prozpěvovala s kapelou.

Kolem sedmé hodiny se v rámci možností rozduněl poměrně slabý aparát a na pódium vstoupili Doug Wimbish a Will Calhoun jako hlavní hvězdy festivalu s projektem Head Fake. "Head Fake In The Area," hlásil do mikrofonu Doug, zatímco Will rozjížděl na bicí slušný breakbeat. Rytmická sekce legendárních Living Colour hraje jako Head Fake od roku 1999 a se samplerem a efekty dokáže ve dvou vykouzlit slušný nářez. Vrství na sebe hutné beaty podpořené Dougovou smrtící basou, do kterých provolávají jednoduchá hesla s dvojsmyslným poselstvím, jako např. "Einstein Made The Universe, But I Don't Know, How Long This One Is Gonna Last For". Ve skladbě "Terrorism" dali jasně najevo svůj postoj v refrénu "CIA, FBI, CNN - Terrorism!" Dalším překvapením festivalu byl host Head Fake, klávesista a kapelník Guločar Pavel Dirda. Na nějaké zkoušení byl čas zřejmě pouze při zvukovce, přesto se Pavel solidně zapojil a za podpory Douga i Willa vyždímal ze svých kláves to nejlepší. Celé vystoupení dostalo rázem jazzovější nádech a Pavel byl opakovaně zván na pódium i v následujících skladbách. Jako host se možná objeví i na novém albu Head Fake. Přídavkem jsme dostali jednu drum'n'bassovou a Will Calhoun ještě dostal chuť si na konec procvičit všechny možné groovy na bicí.

Mezitím již na druhém břehu ve Žlutých Lázních začalo poslední vystoupení festivalu - Dan Bárta a Illustratosphere. Unikátní hudební těleso na naší scéně, které můžete zařadit jako jazz stejně jako pop. Nejlépe tedy nikam neškatulkovat. Vynikající, sehraní a osvědčení muzikanti, nad nimiž poletoval mezi svými jinotaji Dan Bárta, přilákali několik stovek posluchačů. Trvalo to dlouho, než média, veřejnost i Dan sám objevili skutečného Dana Bártu, jedinečnou odměnou nám všem je však originální a jistě náš nejlepší soulový zpěvák, věrný především hudbě a sám sobě. Náctileté fanynky v prvních řadách hltaly každý jeho pohyb, zatímco si ostatní vychutnávali jedinečný zpěv, nasazení a výkony kapely. Dostaly mě také coververze polozapomenutých skladeb Sexy Dancers či závěrečná jazzová verze hitovky ze Snowboarďáků "On My Head". Na nedávném turné kapely byl k prodeji neoficiálně vydaný koncertní záznam, který se jistě stane ceněnou raritou.

"Začalo léto And Everybody Has To Feel Good!" s těmito slovy a známou peckou Jamese Browna se Dan rozloučil s publikem i festivalem, který jistě zpestřil spoustě Pražanů víkend. Pořadatelé na všech scénách závěrem horlivě zvali na příští rok. Pokud bude programově alespoň tak zajímavý jako letos, můžu tento unikátní festival na Vltavě vřele doporučit.

United Islands Of Prague, Střelecký ostrov, Císařská louka, Žluté Lázně, Praha 3.-5.6.2005