Jsem potěšen, jsem nadšen, jsem unešen

Při poslechu reedice třináct let staré desky Vladimíra Václavka "Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj" můžete načas zapomenout na ukrutnou nouzi o silné hudební osobnosti (vzkazy ohledně dvou tří výjimek nepřijímám). Je to především hlas, který k vám bez pěveckých gymnastik zaleze do postele a jako nejlepší kámoš na škole v přírodě se prost sexuálních myšlenek rozpovídá o stavu svého světa. Už se vidím, jak uléhám uprostřed pracovního dne za řádného letního slejváku pod peřinu a pouštím si právě Václavka. Nezájem? Pche, přijdete o hodně.

Byvší člen Dunaje si tu vystačí s málem: Přes sebe se povětšinou převalují akustické kytary a (znovu) TEN jeho hlas. Ne, žádná super-star, ale natural-star, tedy hvězda skutečná, uvěřitelná, ale i tajemná, ne tajnůstkářská. Když budete pozorní, dozvíte se hodně.

Někdy Václavkovy písně zavánějí mejlovštinou (temná mantra "... a dny jak padlí andělé prsty ryjí hlínu"), jindy šťouchne do Nohavici ("Nebyl jsem nikde a byl jsem všude"), ale bez té alibisticko-ironické barvy hlasu (ne, ne, Jarek nejni svatej). Instrumentálka "Báře" zní jak lepší Madredeus a "Ticho kroků", znovu silně nasáklá hlavsovsko-zajíčkovským odérem, spolu s violou Miroslava Černého svou zachmuřeností neodrazuje, ale přitahuje. S lyrickou výpomocí Paula Éluarda je skoro až patetický, ale bez zaváhání to s pomocí houslí Takumi Fukushimi ustojí ("A nebe je na tvých rtech"). V tu ránu jako středověký trubadúr vypráví eroticky laděnou poému o dívce, která je "Svlečená v salóně". Chtěl bych tam být taky, ale mám pocit, že bych krapet zacláněl. V "Taj, Taj", variaci na guinejský tradicionál, by se ale místo určitě našlo. To je vám náramně zajímavý song: Po čtyřech minutách rozkošné hry na perkuse Václavek začne komusi nečekaně zpívat, že je krásná květina. Klišé? V žádném případě. Když dva dělají totéž, je tu třetí Václavek, který je jednoduše jinde. Je v místech, o kterých většina asi vůbec netuší, nebo se jejich existenci bojí vzít na vědomí. Možná, že jsem si ho trochu zidealizoval, ale nechte mě v tom. Asi to tak má být.

P.S. Tři letos nahrané bonusové písně pak už jen příjemně protahují čas, který můžete v podmanivé atmosféře tohoto vskutku zaslouženě legendárního alba strávit.