Moimir Papalescu & The Nihilists se svým prvním albem "Analogue Voodoo" zdolali vrcholek velkého úspěchu. Jejich leader se však nevzdal naděje na vědeckotechnický přístup k hudbě a se svým parťákem Petrem Venkrbcem se pustil do natáčení odlišně pojatého opusu jejich společného vedlejšáku Magnetik. Stejnojmenná deska čerpá z mnoha odkazů, ať už hudebních nebo těch spojených s vědou, technologií nebo astronomií. Oba aktéři tímto vzdali holt starým hudebním pákám nejenom electro scény, prvním dobyvatelům vesmíru a spisovatelům, kteří se vrhli do psaní sci-fi románů. Kompozice "We Are Magnetik" je představuje na vlnách elektronických vibrací retro stylů, které teď hýbou světem. Nedělají si z toho žádnou srandu, vše je myšleno vážně a výsledek nezavání žádným kýčem nebo laciným kopírováním.

Hned úvodní a nejdelší (skoro sedm minut trvající) "Morgenstern" vás uvede do obrazu s jasně čitelným odkazem na kraftwerkovské hrátky s počítači léta páně 1981. Následné "Dynamo" patří k brzkým vrcholům a celý komplet s psychedelickými výlevy z pera raných Tangerine Dream mě dokonale uchvátil. "Messer Twist" nedosahuje kvalit předchozích skladeb a já vím proč, o tom však až za chvilku. Zaujme až dvojice "Dancing On The Moon", ta je zvláštně potemnělá, a "Night Club Baby", jakási parodie na noční erotické a taneční kabarety let hodně dávných. "Radar Pop" nebo výtečně rozhýbaná "We Are Magnetik" si vás rozhodně získají na svou stranu. Druhá zmíněná je i jasným dokladem a představitelem precizního dotažení nápadů z laboratoře, kde Magnetik zkoumají jednotlivé sloučeniny elementárních částic oblíbených hudebních stylů. "L'ile Mystérieuse" je nádherným zklidněním a vysláním pozitivních vibrací do dalekých kosmických světů. Závěrečné brnkání na generátor zvuků, "Voice Of Generator", působí spíše rušivým a lehce nadbytečným dojmem.

"Magnetik" je spanilá jízda na exkluzivní electro retro vlně, do tohoto momentu je vše v naprostém pořádku a není žádných námitek, ale malý zádrhel tu přece jen je. Oproti koncertu, který jsem navštívil, je na desce něco navíc, co pro mě působilo rušivým dojmem. Možná jsem si toho nepovšiml a něco mi na vystoupení Magnetiků uniklo a taky nechci tvrdit, že Petr Venkrbec je špatný saxofonista, to rozhodně ne, ale k této elektronické vizi mi ten saxofon do jednotlivých melodií málokdy zapadl. Po prvním poslechu jsem byl dezorientován, ono pulsující kouzlo z koncertu bylo fuč a chvilku trvalo (několik dalších poslechů), než bylo nahrazeno jiným odpoutaným pohledem.

Magnetik disponují zajímavým experimentálně-vědeckým přístupem k elektronické hudbě a jejich první deska, na které jsou i koncertně provařené skladby, dokáže zaujmout. Důkladným poslechem se dá najít několik perel, které si oblíbíte. A pak se zahledíte do hvězdných výšin s určitou nadějí, že na tom Marsu přece jen jednou přistane kosmická loď s lidskou posádkou.