S třetí řadovou deskou "JackInABox" se po dvouleté pauze hlásí o pozornost folk-popové duo Turin Brakes. Olly Knights a Gale Paridjanian bývají označováni za pokračovatele legendární dvojice Simon & Garfunkel, ale stejně blízko mají i k britské kytarové scéně a kapelám typu Coldplay nebo Travis. A mimochodem, jejich nová deska je skvělá!
Víte, jaká historka nechybí prakticky v žádném článku o
Turin Brakes? Přeci ta o tom, jak se Olly Knights a Gale Paridjanian ještě jako docela malí cvrčci nadchli pro zpěv v kostelním sboru, aby jednou mohli vystoupit před samotnou britskou královnou (což se jim, mimochodem, prý opravdu podařilo). Dojemné, že? A vlastně ani moc nezáleží na tom, jestli to tak skutečně bylo. Každopádně tahle zdánlivá drobnost o lecčem vypovídá a zároveň nám vytváří prostor k jemné fabulaci.
Nuže, představme si dva kámoše z londýnského předměstí, žádné atlety, svalovce či krasavce, spíš týpky, o kterých si na střední spolužačky o přestávkách špitají, že jsou sladcí a legrační. Takové, co se jim holky raději chodí vyzpovídat a vybrečet na rameno, než že by si s nimi něco začaly. Co jiného vám v takové situaci zbývá, než to zkusit s muzikou? Osvědčený trik i v případě TB zabral a rázem bylo pro koho skládat a o čem zpívat. A než se naši hrdinové stačili vzpamatovat, zamilovala si je celá Británie a oni s nálepkou:
"noví Simon & Garfunkel" vyrazili do světa.
Nyní, po deskách "The Optimistic" (nominace na
Mercury Prize) a
"Ether Song", které byly obě velkým příslibem, ale zároveň trpěly jistou nevyrovnaností, přicházejí
Turin Brakes se třetí řadovkou "JackInAbox". Na první poslech je vše při starém - TB jsou stále (ne)šťastně zaláskovaní, melancholičtí, naléhaví. Jednou jsou až rychlošípácky nezkažení, ale vzápětí vás pěkně podrápou. Olly i nadále čaruje svým vysokým, jemně přiškrceným hlasem, který tak dokonale souzní s Galeovými backvokály. Do toho akustické kytary... Prostě
Turin Brakes tak, jak je známe a máme rádi.
A s opakovaným poslechem se vaše radost z nové desky jistě ještě znásobí. O tom, že chlapci natočili své zatím nejlepší album, totiž není pochyb. Jednoduše dozráli. A "JackInABox" se tak v rámci dosavadní diskografie kapely může pyšnit třemi zásadními
nej. Zaprvé je nejvyrovnanější - všech dvanáct zdánlivě obyčejných, tradičních, určitým způsobem až "archetypálních", ale neobyčejně působivých skladeb, má na desce své pevné místo. Zadruhé je jednoznačně nejpestřejší - zatímco předchozí alba se od začátku do konce nesla na vlně více či méně uplakaného folk-(brit)-popu, na "JackInABox" se TB přeci jenom stylově poněkud rozmáchli (viz nezvykle rozverná a rozjuchaná hitovka "Asleep With The Fireflies" stojící hned vedle (skoro)rockově našlápnuté "Red Moon" a křehce folkové "The Can't Buy The Sunshine"). A zatřetí je novinka aranžérsky nejpropracovanější - i když by všechny skladby bezpochyby obstály pouze za doprovodu španělky, TB vystavěli na akustickém supportu - za pomoci kytar, bicích a nejrůznějších klávesových a perkusivních nástrojů - poměrně bohatá a pestrá aranžmá. To vše bez nadbytečných kudrlinek nebo jakýchkoliv trendařských berliček(!).
"JackInABox" je tak jedním z nejpůvabnějších hudebních dílek letošního roku a zároveň hozenou rukavicí všem "konkurentům" -
Kings Of Convenience počínaje a
Travis,
Coldplay, Badly Drown Boy či Damienem Ricem konče.