Mimostojící. Mimostojící? Co mi to jméno jenom říká? A co říká vám? Obávám se, že nic. A to přitom tato kapela působí už jedenáct let, pohříchu však jen na klubové scéně. A jak už napovídá název skupiny, její činnost-nečinnost i její webové stránky, Mimostojící prostě stojí, či snad chtěli by stát mimo proudy a nechtějí se nechat strhnout do kalných vod populární hudby. A tam nechtějí nechat plavat ani svou hudbu. Ale jak praví staré české přísloví: "Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde," a tak tedy i já budu v této recenzi připodobňat, srovnávat a podbízet asociace na stávající českou populární hudbu. V pořadí jejich čtvrté CD nazvané "Svou cestou" by pro ně potenciálně mohlo být vstupenkou tam, kam ani vlastně "nechtějí", vstupenkou k širší známosti a popularitě.

S tímto albem přínašejí dobře poslouchatelný materiál, ve kterém můžete vysledovat bezmála klasické pop-rockové odkazy ve stylu Kryštof (a to jak v hudbě, tak v textu - posuďte: "Letokruhy v dlouhých čarách, v nekonečných přímkách, kruhy v hlavě a v siločarách jenom letmá zmínka"), jesenických souputníků z Priessnitz (ostatně v záhlaví jejich webu stojí: "Alternativní pramen z jesenických hor"), chvíli znějí dokonce jako Mňága a Žďorp a nakonec všemu dominuje tvrdá, místy až metalová kytara. V jejich hudbě se láska k tomuto žánru rozhodně nezapře, takže člověk v každé písni dostane jak líbivou melodickou linku, tak řízný a uši rvoucí kytarový riff. Ale kytary dokážou Mimostojící rozeznít i lehce funkově a také ke své hudbě nepřistupují ortodoxně a nezalekávají se elektroniky. Žádné glitch orgie ale nejsou ke slyšení, upravován je spíše jen vokál a tu a tam si vypomůžou nějakým tím samplem nástroje, na který ve skupině nikdo nehraje. U mikrofonu se střídají všichni členové kapely - kytaristé Jirka Motyčák a Honza Kohlíček, basák Petr Kohlíček i bubeník Pavel Duda (sourozenci Kohlíčkovi jsou spolu s Pavlem Dudou zakládajícími členy kapely) - a s jejich střídáním přicházejí i proměny skladeb, od krajčovského projevu (včetně určité nejistoty ve zpěvu) až k neartikulovaným výkřikům.

Celé album začíná mírně a pozvolna příjemnou písní "Vysoko nad zemí", při které se poprvé asociují Kryštof, ale která také končí poměrně tvrdou kytarou. Píseň "Na zem" celý dojem umocňuje, nicméně už další "Vstoupil jsem" značně přitvrzuje a vůbec celé album zní ke konci o něco drsněji než na začátku. Ve skladbě "Pokolíkaté" víří elektrické kytary o sto šest, kytara akustická zase dostává prostor v celkem melancholickém songu "Kapky", což je jemné změkčení na závěr.

Podle mého soudu by se neměli Mimostojící ochuzovat o světla ramp, jejich hudba má potenciál a svou barvitost i svébytnost. Pod vedením schopného producenta by mohli dosáhnout i o něco lepšího zvuku než na této desce. Ta, vycházejíc u malého vydavatelství, zní přeci jen chudobně a zatím si nedokážu hudbu kapely představit jinde, než v nějakém menším klubíku. Na můj vkus by se snad hodily i o něco jemnější kytary, které místy znějí samoúčelně pouze coby cesta, která má odvést pozornost od podobnosti s tvorbou jiných kapel. Ale pokud opravdu hledáte altenativu ke komerčnímu rocku a pop-rocku, ke všem Kabátům, Katapultům i Turbům a pokud chcete slyšet něco nového a neoposlouchaného, mohli byste si k Mimostojícím najít cestu.