Mezi alby "Medium" a "Chemie" Kurtizán z 25. Avenue odtekla celá Vltava a vzala s sebou i kus Labe, tam někde u Mělníku. Nerozumíte? Zkrátka to trvalo dlouho, ty tři roky, které obě desky dělí, totiž mohou nadělat strašné paseky. Ještě horší to ale je, když taková masa uplyne od avizovaného začátku koncertu k reálnému startu. To by potom jeden vraždil, když v sále zevluje jako sůva, pod nosem mu pořád syčí dým, jak citrón kyselý, a pro pivo si taky dojít nemůže, páč by mu natěšení rockeři hnedka zabrali flek. A tak tam člověk postává, deset minut pryč, dvacet, čtyřicet, padesát. "Jdeme domu!" skandovali tísnící se fandové v prostoru Paláce Akropolis a i když to nemysleli vážně, tu ostudu si Varťák se Simonem, Isthwanem a Vikingem zasloužili. Tohle se zkrátka nedělá a je úplně putna, že to je víceméně sváteční show. "Sakra, teď už by mohli vylézt," zaznělo z úst komusi vpředu současně s trhaným pohybem dveří za pódiem. V záři deroucí se ze zákulisí se zmítal Viking a za ním další a další. V podstatě vyprodaná Akropole se dočkala svých hvězd, ale dokonalý koncert už to prostě být nemohl, i kdyby na scénu naběhl Maxipes Fík v křiváku.

Fakt je, že pak už se K25A snažily, seč jim síly stačily. Simon okamžitě ovládl prostor svou osobností a neodmyslitelným kroužením v předklonu, které sice naprosto nekorespondovalo s rytmikou, ale to od něj ani nikdo nechtěl. Úvodní tóny gradovaného riffu otvíráku novinky "Vyhoďme ho z kola ven" daly na vědomí, že se bude pařit, ať se děje, co se děje. A taky že jo. Ono totiž dost dobře nejde strnule postávat a zírat na šíleného kickboxera, jak hopsá před publikem a vykřikuje cosi o "studené síle masa", cosi "o tobě i o mně", že má "strach ze dne soudu, z omylu". Bylo to spontánní, zároveň precizní a důkladné. Jeden z těch v první řadě stojících řezníků, držíce v ruce půllitr piva, sice žehral, že to nějak není ono, ale bylo to ono. A kdo si to nedával, asi byl někde jinde. K25A vsadily nikoli na materiál z "Chemie", kterou jim v Akropoli pokřtil démonicky vyhlížející a démonickou pyromanií se ohánějící maník, ale na veskrze komplexní průřez posledními čtyřmi alby.

Musí se uznat, že to chlapcům šlapalo dobře. Když napoprvé přidávali a vyslyšeli výkřiky některých z návštěvníků, kteří se dožadovali "Omylem", až z toho běhal mráz. Jakmile Simon spustil refrénové "A nebe hoří, ale víc než sis přál...", zahřměl sborový chorál a ruce jako jedna vyprskly ke stropu a klátily se jako ve větru. Nebylo slyšet nic než davový řev. Tak to má přece být! Slušně navíc fungovaly i nové pecky , které sice vedle starých vypalovaček ze "Strachu" nebo "2000" působí notně popově (ano, jako by se na ně vetřel Varteckého rukopis z tvorby Anny K), ale nechybí jim šťáva a pořádný náboj, a to jak v klubu, tak doma v repráku. Asi nejlépe vyzněla terorismu věnovaná "Dezert" a překvapivě také titulní skoroinstrumentálka "Chemie", kterážto desku i křest uzavírala. Nezůstala po ní žádná pachuť v puse, zdánlivě se ztratila i rozmrzelost z pokaženého úvodu, kdy skupina nechala lidi čekat jako ve frontě na mléko. Člověk odcházel ze sálu povznesen, že ta kytarová nálož, s níž si K25A vždycky spojoval, pořád třaská a drtí. A nebýt primadónského úvodu, asi by se většina přítomných odplazila po čtyřech, jenže to jí sebeúcta nedovolila. Škoda pro kapelu, ta by si to jinak bývala zasloužila.

Kurtizány z 25. Avenue, Palác Akropolis, Praha, 17.5.2005

Autor je redaktorem iDNES.