Roztomile rozpačitá pozvánka na koncert Keane

Kdo alespoň trochu sleduje, co plave středním proudem hudebních vod, nemohl toto trio z východního Sussexu přehlédnout. Jedni z největších objevů britského tisku pro rok 2004, následně horké želízko vydavatelství Island a ve výsledku favorité rozhlasových i prodejních žebříčků (hodně přes milion zakoupených nosičů) plus vítězové prestižních Brit Awards v kategoriích Nejlepší skupina a Nejlepší album. Toť Keane. Na první pohled nenápadní hošíci, kvůli nimž se jakožto jejich fanoušek snadno pohádáte s někým, kdo od muzikantů žádá invenci. Ano, té moc nepobrali, ale umění pracovat s klišé tak, abyste oslovili, je přece taky umění, zvláště umíte-li vycítit hit lépe, než sup mršinu. Keane navíc světu přejedenému kytarami nabídli alternativu v podobě patetických piánovek, uvelebili se na hranici mezi brit-rockem a popíkem, čímž se sice nestali nijak originálními, zajímavými ovšem určitě. Zkrátka a dobře, posluchačská (hlavně britská) veřejnost jim to sežrala i s navijákem a vynesla je takřka do nebes. Snad že jim ten úspěch stoupl do hlavy a snad aby se fanouškům odvděčili za jejich přízeň, rozhodli se pro koncertní EP, sestavené ze záznamů vystoupení v Londýně, Berlíně, Amsterdamu, Torontu a Reykjavíku.

Byl jsem na vážkách, zdali je zhruba roční pobyt na výsluní dostatečnou průpravou pro vydání koncertního alba a zda takové rozhodnutí označit spíše jako odvahu, či jako drzost. V případě alba "Live Recordings 2004" se nejspíš jedná o obé. Na jedné straně mají Keane moje sympatie, že si troufli zdokumentovat svůj koncertní potenciál v samém počátku kariéry, na druhou stranu, být na jejich místě a mít v rukou materiál, který zveřejnili, asi bych jej nechal pěkně v šuplíku a počkal na vhodnější příležitost. Co je špatně? Za prvé: Chybí typicky koncertní atmosféra. Že jste na vystoupení, je evidentní ve dvou, maximálně třech písních, přičemž nejlépe dopadl záznam z londýnského Brixton Academy, kde Tom Chaplin přiměl publikum k hurónskému zpěvu. Navíc, fade-outy a fade-iny, způsobené tím, že každá píseň je vytažená odněkud jinud, činí desku tak nějak divně nekonzistentní. Za druhé: Chaplin nezpívá zrovna nejčistěji, což je snad nejvíce evidentní v předposlední "Everybody's Changing", jež nepochybně potěší všechny, kteří mají z neuvěřitelných falzetových výšek z "Hopes And Fears" pěvecké komplexy. Tento handicap by se dal omluvit, pokud by se jednalo o dvě tři písně hodinového záznamu jedné performance. Uvědomíme-li si však, že je zde šest věcí z šesti koncertů, není těžké pojmout podezření, že zbylý materiál dopadl ještě hůře. A pokud je "Live Recordings 2004" vážně výběrem toho nejlepšího, co kapela během takového množství koncertů byla schopna předvést, potom tedy bůh pomáhej publiku.

Co nahrávce zachraňuje body, je zařazení "Allemande", zhruba pět let staré, na debutu nepublikované písně. Jde o typicky patetickou, melancholicky dojemnou baladu, kterou se Keane nemusí bát zařadit na příští album. Pokud tak učiní, zaručeně se z ní stane hit. Navíc se může chlubit asi nejčistšími vokály desky, což je buď důkazem působení Murphyho zákonů, nebo důsledkem toho, že na vystoupení v Amsterdamu se Chaplin výjimečně dobře vyspal. Potěší také akustická verze "This Is The Last Time", odehraná pouze na piano (a nějaké chrastítko). Píseň má v tomto aranžmá snad ještě větší sílu než coby studiovka a ani v jejím případě nelze Tomův pěvecký výkon kritizovat. Kéž by tomu tak bylo po celé album.

Z výše vyčteného je jasné, že "Live Recordings 2004" je pouze pro zaryté fanoušky a sběratele živáků. Já osobně si vystačím s "Hopes And Fears", počkám si na regulérní EP a toto album beru pouze jako roztomile rozpačitou, a bohužel i poněkud odfláknutou pozvánku na koncert, na němž já osobně být nemusím.