Desku "Ghost Of A Handshake" lze směle označit za jeden z nejzajímavějších debutů, co se u nás během loňského roku objevily. Album bylo zřejmě původně zamýšleno jako další sólovka mladého písničkáře Vaška Havelky. To se ale výrazně změnilo poté, co se do celé věci vložil Maťo Mišík. Ten zanechal na výsledné nahrávce výrazný otisk nejen jako kytarista, ale též jako aranžér, zvukař či producent. Právě u něho doma, v naprosto improvizovaných podmínkách album povětšinou vznikalo. Mezi Havelkou a Mišíkem vzniklo rovnocenné hudební partnerství. A brzy do rodiny přibyli i další členové, konkrétně bubeník Daniel Dyk (zvaný Dandýs) a kytarista a hráč na pedal-steel David Babka. V téhle sestavě začali Selfbrush vystupovat živě. První větší akcí tohoto roku byl pro skupinu koncert v Malostranské besedě.

Než se však ten večer pánové objevili na pódiu, dostala možnost prezentace zatím prakticky neznámá pražská formace Ichforma. Jediné, co se mi podařilo zjistit, je to, že jde o projekt s Havelkou spřízněného písničkáře (a architekta) Igora Korpaczewského. Ten pouze za doprovodu nesmělé bubenice přednesl několik ve výsledku vcelku příjemných indie(folk)rockových skladeb. Ale především na začátku čišela z produkce Ichformy až trochu nepříjemná ležérnost, hraničící spíš s amaterismem a nepřipraveností (snad žádná ze skladeb neměla "vyřešený" konec). Především mladá slečna za bicí soupravou působila, jako kdyby měla paličky v ruce poprvé v životě. To, že po celou dobu využívala pouze činelů a kopáku, bylo možné chápat jako záměr, hůře se však daly snést hlavně v prvních třech skladbách do uší bijící rytmické nepřesnosti. Publikum rozsazené kolem stolů však bylo shovívavé, vděčné a přátelské. Počáteční výrazné rozpaky tedy nakonec aspoň částečně překryl příjemný pocit z v českých luzích a hájích poměrně neslýchané produkce. Půlhodinka, kterou Ichforma strávila na pódiu, navíc publikum přesně naladila na následující program.

Selfbrush svůj set začali zasněnou instrumentálkou "Ghost Of A Handshake", jíž můžete nalézt i na desce. Poté ale následovalo hned několik zbrusu nových skladeb, ve kterých dominoval Havelkův jistý vokál. Naživo byl pěvecky i výrazově ještě daleko přesvědčivější než na nahrávce. Navíc působil v sáčku, s rozcuchanými vlasy a stylovou patkou (a samozřejmě díky dobré angličtině) jako dokonalý prototyp rockového písničkáře zpoza kanálu nebo oceánu. A někde tam taky musíme hledat jeho hudební kořeny. Žádná česká bigbítová tradice, ale jasné odkazy na americkou nezávislou scénu - Tomem Waitsem počínaje a Beckem konče. Právě proto působí Havelka na tuzemské scéně tak zajímavě a "neoposlouchaně". Momenty, kdy v "zápalu boje" poskakoval a zmítal se po pódiu (v jednu chvíli s sebou dokonce švihnul i s kytarou na podlahu), střídal s chvílemi dokonalého soustředění (to když zůstal na pódiu sám jen se španělkou). Bylo to opravdové, syrové a plné emocí.

Ale ani zbytek kapely nezůstával pozadu. Především David Babka ozvláštňoval výsledný zvuk hrou na pedal-steel, jenž často měnil za elektrickou kytarou. A když zrovna nehrál, postával opodál s cigaretou a flaškou bílého. Slavili se totiž jeho narozeniny, ke kterým mu publikum hlasitě poblahopřálo. Taky Maťo Mišík (pro koncertní potřeby Selfbrush se přeorientoval na baskytaru) byl evidentně dobře naladěn, po celou dobu si lehce utahoval z přeci jenom vážnějšího a soustředěnějšího Havelky a v závěrečném, neplánovaném přídavku předvedl všem přítomným dokonce své bubenické umění. To, že si kapelu po dvojici oficiálních přídavků publikum složené především z kamarádů a známých ještě jednou vyžádalo, je nejlepším dokladem příjemné, uvolněné a oboustranně vstřícné atmosféry. K té přispěla také dobrá dramaturgická stavba koncertu, v němž převažující pomalé, zadumané písničky střídaly (vždy právě včas) rychlejší rockově odpíchnuté kusy. Potěšující byl taky fakt, že nové skladby, kterých i podle slov Maťa stále utěšeně přibývá a které měly nad těmi z desky "Ghost Of A Handshake" velkou převahu, fungují naživo velmi dobře - příslib, že bychom se do budoucna mohli od Selfbrush dočkat lecčeho zajímavého.

Selfbrush, Ichforma, Malostranská beseda, Praha, 12.4.2005

Fotograf je editorem MF DNES.