Osobnost Milese Davise je srovnatelná v současnosti snad pouze s Princem. Oba provází velice skandální minulost, tu však převyšuje jejich genialita. Oba byli (a Prince stále ještě je) takovými hudebními chameleóny, kteří se nepřebarvují podle současných trendů, ale berou na sebe barvu, která bude in až příští sezónu. Ostatní je tak dohánějí. Davis za svůj život odehrál nespočet koncertů a ty nejlepší z nich vyšly i na deskách. Jen v roce 1964 to bylo pět živých nahrávek, které by se všechny daly opatřit nálepkou "výjimečné". A jednou z nich byl i koncert nazvaný "My Funny Valentine", který poprvé vychází jako samostatná nahrávka na CD.

Koncert, který je již dlouho legendární, se uskutečnil v Lincoln Center's Philharmonic Hall v New Yorku 12. února 1964, tedy několik málo měsíců po atentátu na Kennedyho. Nezmiňuji to zde jen tak náhodou, tato událost zasáhla i do atmosféry vystoupení. Říká se, že tento koncert nahrál jeden z nejlepších kvintetů světové historie a nebude to daleko od pravdy. Trubku Milese Davise doplňuje tenor saxofon George Colemana, piano Herbieho Hancocka, basa Rona Cartera a bubny Tonyho Williamse. Co jméno, to jazzový gigant. Koncert pochází z období před "In A Silent Way" a "Bitches Brew", a dalo by se tak říct, že to je ještě klidnější doba Milese Davise. Faktem ale je, že náznaky avantgardy těchto dvou alb už začínají lehce vystrkovat růžky.

První skladbou je legendární "My Funny Valentine", která dala celé desce jméno. Věřte, či ne, můžete ji slyšet již na téměř třinácti stech nahrávkách v podání nejrozličnějších umělců. V porovnání například s Michelle Pfeiffer, která ji skvěle zpívala ve filmu "The Fabulous Baker Boys", je patnáctiminutová Davisova verze prakticky k nepoznání. Po velice romantické předehře z ničeho nic přijde dynamická část, která opět postupně vyšumí do klidných vod. V následující "All Of You" musíte chtě nechtě obdivovat Davisovu dikci a um, kterak za pomocí dusítka promlouvá jeho trubka směrem k posluchači. Vypadá to, jako by beze slov vyprávěla jakýsi příběh. Ve střední části se pak dostává do popředí ještě skvělé Hancockovo piano. Následující dvě skladby jsou považovány za jedny z nejlepších jazzových nahrávek. Ať už je to "Stella By Starlight" nebo původní "All Blues" z legendárního "Kind Of Blue", vždy se musíte divit, s jakou lehkostí a hravostí se celý kvintet vozí po melodii, a opomenout nelze ani jejich smysl pro detail. "All Blues" navíc ještě oplývá excelentními sóly George Colemana a tehdy osmnáctiletého bubeníka Tonyho Williamse, které v pozadí doplňuje basista Ron Carter. V "I Thought About You" se již "pouze" ukazuje, jak neuvěřitelně skvěle může znít skupina pěti muzikantů.

"My Funny Valentine" zachycuje Milese Davise na vrcholu jedné jeho hudební etapy, kdy pomalu opouští cool a nastupuje na cestu směrem k vrcholům "Nefertiti", "In A Silent Way" a hlavně "Bitches Brew". Záznam tohoto vystoupení nevychází na CD poprvé. Před pár lety vyšel v kompletu s "Four & More", ale jako přesná kopie nahrávky, která vyšla v roce 1964 na LP, se dostává na pulty obchodů až letos po více jak čtyřiceti letech. Upřímně řečeno, pro Milese Davise by se mělo udělat zvláštní hodnocení, protože srovnávat například tuto nahrávku s jinými počiny, které tu recenzujeme, zákonitě by obdržela 10/10, nicméně v kontextu ostatních jeho alb ji tak vysoko hodnotit nelze.