Michael Bublé je dalším z řady objevů producenta Davida Fostera. Nová deska "It's Time" je už jeho druhou a opět se na ní Bublé pohybuje někde na rozhraní swingu a popu. Tentokrát si k sobě přizval i pár zajímavých hostů a předělal některé neswingové nahrávky.
Producent
David Foster v nedávné době přivedl do jazzového hudebního světa dvě nové tváře - talentovanou a velice mladou
Renee Olstead, která nedávno vydala
skvělou eponymní desku, a Kanaďana
Michaela Bublého, jenž si svůj debut odbyl zhruba o rok dříve. Ke swingu se
Michael Bublé dostal díky dědečkovi, který malému Michaelovi pouštěl do uší desky Elly Fitzgerald, Franka Sinatry a dalších. Od roku 2003, kdy natočil svoje první album jednoduše nazvané "
Michael Bublé", vydává jednu desku ročně, ta letošní dostala jméno "It's Time".
O autorech hudby u téhle desky nemá smysl vůbec hovořit.
Michael Bublé zde sáhl hlavně po swingových standardech a pouze jedna věc je původní. Větší důraz se zde klade na práci producentů, kterými není nikdo jiný než
David Foster, jenž se stará o hvězdy od Michaela Jacksona až po
Natalie Cole, a dále Humberto Gatica, který má ve svém družstvu hvězdy jako
Garou nebo
Celine Dion. No a tato squadra si vzala za úkol udělat z Michaela Bublého druhého Sinatru.
"It's Time" by se dala rozdělit na tři části - na písničky, které jsou klasické a nepřináší nic nového, skladby, které něčím zaujmou, a na "Can't Buy Me Love", tedy coververzi slavného hitu Beatles. Osobně mi přijde jako hodně trhlý nápad takto předělávat právě slavné Brouky.
Michael Bublé si to zkusil a výsledek je takový, jaký je - dle mého názoru otřesný. Co se nevydařilo u "Can't Buy Me Love", to se naopak povedlo u původně soulové "How Sweet It Is" Marvina Gaye, kde zůstala zachována původní atmosféra a přitom dostala lehký swingový nádech. Další z těch povedených kousků je určitě následující "A Song For You", kde se ale o výrazné zlepšení postaral trumpetista
Chris Botti, jehož frázování v této skladbě je podobné frázování Milese Davise z dob jeho cool jazzové tvorby. Posledním songem, který stojí za zmínku, je "Quando, Quando, Quando", ve kterém Bublému vypomohla jeho krajanka
Nelly Furtado. Ač je tahle klasika pojata trošku evropsky, musím přiznat, že je to hodně povedená verze a vokál
Nelly zde působí jako příjemné zpestření.
Jak jsem již psal, na desce najdeme jedinou původní písničku, "Home", a ač to není špatný song, působí tu asi jako smrk uprostřed bukového lesa. Zatímco ostatní songy jsou swingově pojaté nebo si alespoň na swing hrají, "Home" je bez obalu čistá popová písnička.
Michael Bublé si střihl i klasiky a také s rozporuplným úspěchem. O tom, že swingovat umí velice dobře, přesvědčuje ve "A Foggy Day (In London Town)" a spíše o opaku svědčí například "I've Got You Under My Skin", které do dokonalosti chybí opravdu hodně.
I přes některé nedostatky se "It's Time" poslouchá docela hezky, ale bohužel z ní není patrné, kterým směrem se
Michael Bublé chystá vrtnout. Jestli to bude spíše na stranu popu či jazzu.
Toto jemné balancování bohužel nepodkládá ani žádným excelentním pěveckým výkonem a zde také můžeme hledat odpověď na otázku, zda se může stát druhým Sinatrou. Pravděpodobně ne, protože má k této legendě hodně daleko. Zůstaňme tedy u toho, že "It's Time" je dobrá deska, která ale nepřináší mnoho nového.