Pokud už se k nám odváží zavítat "čerstvá" a hlavně inspirativní kapela zpoza velké louže, vkládá našinec do jejího vystoupení, přes sebevětší snahu o kritický odstup, naděje a lechtivá očekávání. Zvláště pak je-li její debutová nahrávka natolik voňavá a osvěžující, jako je tomu v případě bostonského dua The Dresden Dolls. Zvěsti o tom, že při svých koncertech předvádějí kromě hudební produkce i svéráznou divadelní show, se sice v pražském Abatonu příliš nenaplnily, ale jejich hudební výpověď byla natolik přesvědčivá, že zájemci o slibovanou větší interakci s publikem stejně neodcházeli se svěšenou hlavou. Osmadvacátého února se totiž v Abatonu děly věci. Na natěšené publikum se z řádně potýraných reprobeden nesnášely žádné prefabrikáty, jak je tomu v časech glorifikujících Franz Ferdinand zvykem, ale ryzí a autentická hudba, do dálky fosforeskující muzikantskou dovedností a silou sdělení.

Amanda Palmer, takto skladatelka všech původních písní The Dresden Dolls, při "naříkání" v úvodní srdceryvné písni "Good Day" ihned okusila vřelou náklonnost vysílanou zpod pódia, kde se do rytmu pohupuvalo národnostně vcelku barevné publikum. S každým dalším kouskem ohlas vzrůstal a i mimika bubnující, mužské polovičky "panenek", Briana Viglioneho, tak rozehrávala pod nánosem bílého pudru čím dál tím pestřejší přehlídku šklebů, ve škále od parodicky hororových k nejapně klaunským. Brian hrál místy jako o život a nejednou se mi zdálo, že bicí rozmlátí na padrť. Pravda, asi bych se obešel bez jeho, na můj vkus až příliš exponované úlohy mima, na druhou stranu jeho kousek, kdy se svou buřinkou parodoval Pana Tau, byl prostě neodolatelný. Drážďanské panenky hrály jak očekávané albové "hity", tak úplně nové písně a také několik mnou absolutně neočekávaných předělávek. S největším nadšením byl přivítán patrně největší hit z jejich eponymního alba, pojednávající o touze po mechnicky ovládaném mužském protějšku a nazvaný "Coin-Operated Boy". Naléhavá a divoce nervní "Girl Anachronism" dokázala zvednout teplotu v syrovém prostoru Abatonu o dobrých deset stupňů a přispěla k úplnému rozmrazení venkovní teplotou částečně hybernovaných příchozích. Tleskající publikum bylo sice pochváleno za úspěšné držení rytmu, ale naštěstí bylo včas šetrně požádáno, aby se již při dalších skladbách svých "einkeslbuntesáckých" projevů vyvarovalo.

Podle mě nejkouzelněji odehraná "Half Jack" způsobila, že se i po celý koncert brebentící machýrci na okamžik zklidnili a se spadlými čelistmi zírali na Amandu, kterak si ve zlomcích vteřiny, a jakoby nic mimo mikrofon, "odsekává" hlasový doprovod. Při coveru sabbathovské "War Pigs", věnované Georgi Bushovi (který The Dresden Dolls na jejich evropském turné v těchto dnech "pronásleduje"), se Amandě začaly pod divokou hrou bortit klávesy. Na pomoc přiběhnuvší technici však byli odveleni a pekelně nazlobenou skladbu Amanda dokončila v polokleče a s o to větší vervou. Dodatečný populistický výrok:"S pianem spadlým napůl z pódia a flaškou v jedné ruce bych dokázala vést naši zemi líp než ten zmrd!" vyzněl sice dost silácky, ale svým způsobem tak nějak podtrhával atmosféru večera. Punkovou naštvanost šlo totiž vycítit i ze zadumanějších a křehkých písní. Amandin hlas určitě uhranul spoustu alespoň trošičku vnímavých srdcí. Její hlasový projev by se dal zjednodušeně popsat jako: z otevřeného, až vyřvávajícího vokálu k něžnému šeptání a zpět.

V tisku kolovrátkově opakovaná a kapelou samozřejmě přiznaná inspirace hudbou německých kabaretů třicátých let, nebo chcete-li tvorbou Brechta či Weilla, se naplno projevila jen v některých kusech (dechberoucí "Missed Me"). Někdy spíše evokovali osmdesátkový gotický rock nebo šraml Tiger Lillies. Celková stylizace by se také dala zjednodušeně ocejchovat jako weillovská (výrobní logo piana mají ostatně upraveno do podoby Kurt Weill), nicméně Amandiny proužkaté punčocháče, rozverné šatičky a stylizovaný účes připomínaly něco mezi zkrachovalou bordelmámou z hamburského přístavu, gotickou vamp-ženou a, když za pianem vystrkovala pokrčené kolínko, také tak trochu nevycválanou školačkou, která se v rámci pubertální revolty vrhla na satanismus. Ona je ale především ve své hráčské, technicky skvělé rozpustilosti a hlasové rozohněnosti velmi krásná. Málokterá mladá žena s neoholenými chloupky v podpaží by mohla popíjet lahváče a zároveň působit tak neuvěřitelně (odpusťte mi to slovo) sexy.

Hřebíkem do rakve všem pochybám, zda se ti dva neberou moc vážně, pak byla verze "...Baby One More Time". Ano, přesně té písně, kterou znáte od antiseptické ošklivky Britney. Po koncertě jsem si v nefalšovaném, devótně-fanouškovském naladění nechal podepsat zakoupený živák a u stánku s merchandisingem okukoval nabízené kalhotky se znakem výjimečných The Dresden Dolls.

The Dresden Dolls, Abaton, Praha, 28.2.2005