Už jsme vám přinesli recenzi nové desky "Yes, Virginia..." bostonského dua The Dresden Dolls. Před časem i report z jejich výborného vystoupení v pražském Abatonu a nyní se dostává i na rozhovor, který vznikl krátce před koncertem. S bubeníkem Brianem jsme se sešli v místnosti připomínající vězeňskou celu, pár metrů od hlavní stage v Abatonu. Nic nás nedělilo. V místnosti jsme byli jen my dva, stůl, diktafon a dvě židle. Nic víc. Rocková hvězda a mladý novinář. Dva kluci. Jeden nervózní, druhý naopak až podezřele příjemný a uvolněný. Brian nepůsobil jako kluk z jedné z nejoriginálnějších rockových kapel současné scény. V kraťasech, značkových pantoflích a tričku nějakého fotbalového klubu mne přivítal hlasitým pozdravem "Ahoj! Jak se máš?". Zmohl jsem se na pouhé "Very well." Stačilo to a mohli jsme začít. Když nás po dvaceti minutách organizátoři přerušili, Brian šel na cigáro a já si šel domu pustit desku. Byla výtečná. Stejně jako dojem z rozhovoru.

Jak byste jednou větou popsal hudbu vaší kapely?

Špinavé klávesy, drsné bicí, ryzí rock'n'roll.

Které publikum nejvíc oslovujete? Co mohou lidé ve vaší hudbě nalézt?

Myslím, že lidé mohou v naší hudbě nalézt určité univerzální prvky, které oslovují skoro každého. Každý si tam může najít to své. Jde i o texty. Píšeme hodně o vztazích a domnívám se, že to je jednoduše emocionální záležitost.

Vzpomínáte na svůj loňský koncert v Praze?

Jistě, to si pamatuji dobře! Bylo to výborné. Rozhodně nebylo plno, ale ti lidé... To bylo úžasné. Praha je nádherná! Podle mě je to nejhezčí město v Evropě! Milujeme to tady.

Jste z Bostonu. Jak byste definoval tamní hudební scénu?

Bostonské hudební scéně dominuje indie rock. Je tam dost kapel, které stojí za pozornost. Ale nelze to zobecňovat, vždyť z Bostonu pochází i rockoví dinosauři Aerosmith.

Jaký je v současnosti váš vztah s Amandou Palmer, druhou členkou The Dresden Dolls?

Spojuje nás hodně hluboké přátelství. Skoro bych řekl, že jsme si bližší než mnozí manželé. Už nejsme milenci, nespíme spolu. Ale k nikomu jsem nikdy neměl tak blízký vztah jako k Amandě.

Jak byste Amandu popsal?

Má obrovskou představivost, která neustále naplno pracuje.

Během koncertů často hrajete coververze - jak si je vybíráte?

Většinou je to momentální rozhodnutí. Amanda třeba někde slyší skladbu, a řekne: "Hele, to je dobrý, to bychom mohli udělat." A já prostě odpovím: "Jo, jasně! To je perfektní!" Většinou jde jen o to, aby nás něco zaujalo. Klidně i v negativním slova smyslu.

Zdá se, že v tom nemáte žádný systém. Jednou zahrajete Black Sabbath, jindy Britney Spears...

Přesně tak. V tom je právě to kouzlo. Hrajeme cokoliv, co slyšíme. Já si hlavně myslím, že každá skladba se dá dotáhnout a zahrát tak, aby to bylo kvalitní. Jde jen o provedení a na to sázíme.

Co to bude dnes večer? "War Pigs"?

Jo, "War Pigs" budeme hrát určitě. Já miluju Black Sabbath. Byla to první kapela, kterou jsem poslouchal, když jsem byl malý. Musím říct, že ta hudba mě ze začátku trochu děsila, ale poslouchali jsme ji s kamarády ze sousedství. Co se týče coverů, tak nemůžu říct, že bych měl některý úplně nejraději, ale hrozně mě baví hrát "Amsterdam", to je vždycky legrace.

Vaše nová deska "Yes, Virginia..." působí mnohem ucelenějším a dotaženějším dojmem než debut. Jak to cítíte vy?

Já s tím souhlasím. Skutečně je daleko ucelenější. Ta deska je přímá, přesně cílená. S ničím se nesere a jde přímo k jádru věci.

Kapela se jmenuje podle jedné písně punkových The Fall. Máte k téhle skupině nebo písni nějaký zvláštní vztah?

Ne, to nemáme. Ten název vlastně takhle ani nevznikl, byla to spíš otázka image. S kapelou The Fall nemáme nic společného. Je to prostě jen fáma a jak náš název vznikl, vám neřeknu. Možná až spolu příště budeme mluvit.

Ve vaší hudbě hrají významnou roli i texty. Jakým způsobem je vy či Amanda píšete? Jde o promyšlené věci nebo naopak okamžité impulsy a následné asociace?

Tím prvním krokem je vždycky uvažování a přemýšlení o vztazích. Třeba poslední album je hodně o osamělosti a opuštěnosti. Přemýšlím hodně o historii, o světě, jsem sám.

Hudba The Dresden Dolls je poměrně originální záležitostí v kontextu současné scény. Jakou hudbu posloucháte vy, na čem jste vyrostl?

Mám rád pop, vždycky jsem miloval Mozarta a taky hodně poslouchám poprock. Když jsem byl mladší, měl jsem nejraději heavy metal, třeba Panteru a podobně. Měl jsem rád kapely new wave.

Jak vás vlastně napadlo spojit punkovou hudbu, pop, rock a kabaret dohromady?

To přišlo odněkud zevnitř. Prostě to někde v nás bylo a my jsem to použili. Cítili jsme, že by to mohlo fungovat a vytvořit celek, který by držel pohromadě, a šli jsme do toho. Jsem rád, že to tak dopadlo.

Vystupovali jste jako předskokani Red Hot Chili Peppers nebo s Panic! At The Disco. Ti dělají úplně jinou hudbu. Jak se vám s nimi hrálo?

Je pravda, že jejich hudba je dost odlišná. Já si ale myslím, že na tom vůbec nezáleží. Jakmile jsme na podiu, hrajeme stejně sami za sebe a hlavně pro publikum. Potom je jedno, kdo bude vystupovat po nás. Jde spíš o to, jestli si s nimi jako lidi sedneme a nelezeme si vzájemně na nervy.

Dalším významným artiklem současné hudební scény je kapela The White Stripes, která také vystupuje ve dvojici. Cítíte nějakou podobnost mezi The Dresden Dolls a The White Stripes?

Určitě! Věřím, že na podiu můžeme působit hodně podobně. Ještě jsme ale spolu nikdy nehráli. Jacka Whitea vůbec neznám, ale Amanda ho jednou potkala po nějakém koncertě. Říkala, že na ni působil sympaticky.

Byl byste ochoten natočit píseň pro reklamu nějaké velké společnosti jako Jack White? Nepovažoval byste to za uměleckou degradaci?

Asi bych to za degradaci nepovažoval, klidně bych to udělal. Kdyby se mi ta reklama líbila, tak proč ne? Pokud by mi to někdo vyčítal, asi bych řekl, sorry, je to jen muzika.

Kdo vám vybírá kostýmy na vystoupení?

Vybíráme si je sami. Je to pro nás dost intimní věc.

Používáte make-up. Je to pouhá image, nebo se líčíte i v soukromí?

Tak trochu obojí. Určitá část mě se líčí ráda a pro naše vystoupení je to nezbytné.

Je pro vás těžké vrátit se po turné do normálního života?

Někdy ano, ale většinou jsem prostě šťastný. Odpočinu si a mohu opět začít pracovat.

Co říkáte tomu, že lístky na koncerty jsou hodně drahé a spousta mladých lidí - vašich fanoušků, se na tam nedostane, protože na ně prostě nemá?

Je to smutné. Je nám to líto, ale bohužel s tím nemůžeme vůbec nic dělat. Jde o to, že hudba je obchod. Jde o kšeft a když jste známější, tak vás prodávají za stále větší peníze. Jak to vůbec vypadá dnes s lístky?

Je vyprodáno.

Opravdu? To mám radost.