Once Upon A Time se dali "na zkušenou" znovu dohromady a na vybraném evropském publiku v těchto dnech testují svoji životaschopnost. Šťastlivci, kteří byli 23. února v Rock Café, vědí, že je vše v nejlepším pořádku. Teď už záleží jen na kapele, zda využije "kreativních šťav", kterými evidentně oplývá.
© Karel Šuster Nejeden městský člověk má sklon koncem února propadat mrzoutství. Skoro na každého "něco leze" a radost ze sněhu už je protimluv. Stav věcí se dá ovšem úspěšně nabourat intenzivním kulturním zážitkem. Znovuzrozeným
Once Upon A Time se 23. února v pražském Rock Café podařilo případné chmury všech přítomných rozpustit v jedinečné směsici chytrého písničkářství a emocemi přetékající hudby. Svým dílem k výjimečnému večeru určitě přispěl i "zahřívací set" kapely
Phila Shöenfelta. Ta nejprve hrála jen pro pár v šeru rozestoupených postav, ale postupem času jejich potemnělá a syrová hudba přivábila do sálu početnější, adekvátně naladěné publikum. Například "Darkest Hour" je píseň, která v živém provedení přesvědčí i ty, kteří by Phila mohli nařknout z nedostatku originality, a opět se mi potvrdilo, že v klubu zní
Shoenfelt hned o několik tříd lépe než ze studiových nahrávek.
Po krátké pauze, vhodné k doplnění nezbytných tekutin, se na sporé pódium dostavili
Once Upon A Time a už s prvními tóny začali, v dostatečně nahlas a hlavně kvalitně nazvučeném sále, sebejistě zahušťovat Shoenfeltem navozenou atmosféru. Připlešlý Bruno Adams, připomínající Damiela alias Bruno Ganze z Wendersova "Nebe nad Berlínem", frázuje pro tzv. "berlínské Australany" typickou kadencí ve stylu:
"já-jsem-vám-to-říkal". Blíží se tím asi nejvíce Simonovi Bonneymu z Crime And The City Solution (ostatně Adamsova sestra Bronwyn v CATCS proháněla houslový smyčec). Na ty, kteří by mu snad jeho projev nevěřili, má jako samopal namířenou kytaru a náležitě zakaboněné obočí. Při strach nahánějící skladbě "Garbageman" by si zjednal respekt i v kdejaké putyce viktoriánského Londýna. Přesto i do tak temného kousku je vetkána jemná lyrická nit. Málokterý, byť technicky sebeobratnější zpěvák by při hromovém deklamování:
"...jsem tvůj popelář" dokázal oslovit zároveň "garážově" rocková, ale i jemněji naladěná srdce tak, jak se to dařilo Brunovi. Když v "The Wheel" zpíval o alkoholikovi, nepokoušel se nikomu promlouvat do duše, ale spíš vyprávěl waitsovský příběh. Při "Fool Moon Face" nastal magický okamžik, kvůli kterému se myslím vyplatí za kapelami typu OUAT jezdit i do zahraničí. V mžiku nejen že ztratíte pojem o čase, ale naplno pocítíte, čemu staří Řekové říkali
katharsis.
Nemyslete si ale, že tím koncert dosáhl svého vyvrcholení a dál už byla nuda. Naopak.
Once Upon A Time patří k těm, kteří dokáží ono kouzlo ležérně rozvíjet a bez rozpaků si dovolí v plném hráčském nasazení zvolnit tempo na minimum nebo se pustí do téměř jazzového jamování. Při jednom takovém, evidentně nepříliš řízeném instrumentálním výletu, pracovně nazvaném "Slivovice Time", si Bruno vzal oblíbenou moravskou pálenku a pohostil i své už tak dost rozehřáté spoluhráče. Do cigaretového dýmu zahalený basák Ollie Peters se tvářil jako že nic, ale jeho "kopulační" vlnění prozrazovalo, že si hru užívá a na druhé straně pódia za hradbou kláves zastrčený, nenápadný chlapík Chris Russell svými psychedelickým výlevy připomínal běsnění Johna Calea z prvních dvou alb
Velvet Underground. Obecenstvem vřele přijímané hlukové plochy, popřípadě zpětné vazby z Brunovy kytary, se tak nějak samozřejmě rozpínaly do hypnotických minut, při kterých jsem občas nestíhal vnímat, kdože to z těch rozparáděných muzikantů má vlastně na svědomí. Právě ona hranice mezi hudební extází a naopak otravnou instrumentální exhibicí bývá často velmi tenká.
Once Upon A Time pro ni mají neobyčejný cit a díky tomu se mohou bez obav vypravit tam, kde by jiní snadno ztroskotali.
Mým osobním favoritem večera se však stal rozevlátě bubnující Chris Hughes, kterého zná pražské publikum především z častých vystoupení True Spirit
Huga Race. Do bicí soupravy bušil i tamburínou nebo jakýmsi chrastidlem připomínajícím maracas, čímž se mu opakovaně dařilo na sebe strhávat veškerou pozornost. A když mě při jeho závěrečném hromování zasáhla odmrštěná palička, pokládal jsem to tak nějak za samozřejmé. Jako decentní a příjemné zpestření působila hra k bubínkům na moment přizvaného Jardy Kvasničky z Schöenfeltova bandu nebo něžné hlasové přizvukování dívky Pavlíny do prvního přídavku "Sweet Taste". Písně byly vybrány napříč, letos již dvacetiletou historií skupiny a přes už zmíněnou vyváženost vybraného repertoáru působily přeci jen nejsilněji ty z třináct let starého alba "The Blink Of An Eye", u kterého s produkcí vypomáhala spřízněná duše a "zlé sémě"
Mick Harvey.
Přestože nejsem velkým příznivcem "reunionů" a opravdu málokterá skupina se může pochlubit tím, že by své obnovení ustála se ctí, u
Once Upon A Time je pokračování v činnosti na místě a navíc nemusí nikomu vysvětlovat, že se nejedná o touhu ždímat peníze ze zašlé slávy. Jejich bezesporu menšinová hudba se totiž líhne především z těžko popsatelného vnitřního puzení. A protože těch pár koncertů, které po Evropě v těchto dnech podnikají, má prověřit, zda budou společně pokračovat dál, chce se mi po tom pražském věřit , že se jejich vystoupení nadějeme brzy znovu.
Playlist: Shotgun
Hole Galaxy, A Kind Aside, Backward Eye, The Wheel, Full Moon Face, Magic, Motorman, Guilded Splinters, Planetarium, Swiss
Train, Garbageman, Goodbye, Sweet Taste, Dortmond, The House On The Hill, Primitive, Saint
James Infirmary
Once Upon A Time,
Shoenfelt, Rock Café, Praha, 23.2.2005