Nazvu-li Gorana Bregoviće apoštolem balkánského muzikantství, nejspíš se mnoho nespletu. Sarajevský rodák, syn srbské matky a chorvatského otce, který se k uším vzdálenějších posluchačů dostal hlavně díky filmům respektovaného režiséra ve výslužbě Emira Kusturici ("Dům k pověšení", "Underground"), dokázal spolu s ním tamní hudební dědictví připomenout zbytku Evropy v takové míře, jako málokdo jiný. Kdo by si dnes, kdy je Bregović jedním z nejžádanějších autorů písní lidového vzezření, pomyslel, že tento respektovaný muzikant začínal v šestnácti letech jako kytarista rockové kapely? A přece tomu tak je, byť od té doby uplynuly desítky let. (Mimochodem ta kapela se jmenovala Bijelo Dugme a za svoji kariéru, trvající přes čtrnáct let, se dokázala vypracovat na jednu z nejvýraznějších hudebních těles v Jugoslávii.) Na kytaru Bregović ostatně hraje stále, a sice se svojí aktuální, padesátičlennou sešlostí Wedding And Funeral Band, která naživo interpretuje Bregovićovy písně známé ze stříbrného plátna. S nimi objíždí jak kluby, tak i open-air festivaly pro publikum čítající tři až deset tisíc lidí (rekordní návštěvnosti se dočkal na náměstí Piazza St. Giovanni v Římě, kam přišlo půl milionu diváků), párkrát navštívili také Českou republiku.

Ke své filmové tvorbě se Goran zjevně vrací rád. Učinil tak několikrát i prostřednictvím dlouhohrajících počinů, naposledy před více než čtyřmi lety, kdy vydal titul "Music For Films". Ano, titul, jehož recenzi právě čtete. Zůstane pro mě menší záhadou, co vydavatelství Universal vedlo k tomu, aby nám k posouzení takto starou desku nabídlo, pravdou však je, že to nejlepší z Gorana Bregoviće stojí za připomenutí i po delší době, čili jsem se tohoto CD rád zhostil (i proto, že na recenzi zaprášené nahrávky nikdo příliš nespěchá :).

Co mi na Bregovićovi připadne tak půvabné? Krom toho, že nabízí od Balkánu vzdálenějšímu posluchači trochu té exotiky, je skutečným mistrem v práci s atmosférou, což je velmi zřetelně znát například ze skladby "Ederlezi". Ta v prvních minutách načíná posluchače posmutnělým dětským zpěvem, napíná jej plouživou hudební plochou s velice úsporně volenými nástroji na pozadí a v momentě, kdy už chce člověk píseň odepsat jako monotónní ukolébavku, je napaden masou energie v podobě zvučného mužského pěveckého sboru. Nesmělé, truchlivé stahování mračen vrcholí v nelítostnou bouři neštěstí. Ať už k vám hovoří skrze žalozpěvy opírající se o sílu mužského či ženského duchovního sboru ("Glavna Tema", "La Nuit", "Death") nebo formou sentimentálních balad (romantickými cimbály protkaná "Underground Tango", na hvizdech flétny vystavěná "Old House Movie"), takřka vždy dokáže Bregović oslovit vaše emoce s takovou razancí, že jej není možné přeslechnout. Navíc si vystačí s doslova minimálním nástrojovým rejstříkem (mnohdy i se samotným zpěvem), což samo o sobě zavání genialitou.

Vede se mu i tehdy, zamane-li si rozpohybovat vás v tanec. Tyto ambice má však pouze výjimečně, a tak je člověku do skoku jen při poslechu klezmerem zavánějící písně "Poursuite", cikánskou veselici evokujících "Cajesukarije Cocec" a "Wedding Cocec" i v případě posledních tří skladeb "Talijanska", "Ya Ya Ringe Ringe Raja" a "Sheva". Někdo možná při jejich poslechu ocení Goranův talent působit optimisticky, zvláště je-li fanouškem kultovního filmu "Underground", v němž zní nehorázně veselá věc "Sheva". Pravda je však ta, že Bregović má hlavní autorskou zásluhu pouze na "Poursuite" a částečně i na "Cajesukarije Cocec", zbylé písně zmíněné v tomto odstavci jsou povětšinou lidovky, na nichž Goran participoval jenom jako aranžér a producent. Tak jak tak si jich užije každý, v němž pojem balkánská muzika budí sympatie, zvláště představí-li si pod ním písně skotačivého tempa, rozladěných dechů, popřípadě agresivních houslí, svižné harmoniky či rozverných cimbálů.

Je-li na "Music For Films" něco ubíjející, pak je to zcela určitě nestydatě dlouhá stopáž necelých osmdesáti minut. Ne že bych chtěl nadávat, že mi někdo poskytnul za málo peněz hodně muziky (taky už vás tohle spojení začíná prudit?), jakožto fanoušek koncepčního pojetí hrajících titulů bych ale lépe snášel, kdyby se album obešlo bez veselých lidovek, které sice znějí dobře, ale vzhledem ke svému původu nejsou ničím, co by utvářelo obrázek o Bregovićově hudebním smýšlení. Když navíc vezmu v úvahu, že vedle hotových majstrštyků lze na tracklistu najít i věci, které spíše než slovem špatné lze pojmenovat jako příliš pozvolné a tudíž po více posleších částečně nudné (všimněte si, že je odmítám nazvat špatnými!), mohla závěrečná hrací doba činit něco kolem tří čtvrtin hodiny a žádné větší neštěstí by se nekonalo.

Právě řečené ovšem pranic nemění na faktu ze všech nejdůležitějším - Goran Bregović je jedním z mála autorů filmové hudby, kteří nejenže svojí rukou k dílu přiloženou dokáží pozdvihnout daný snímek minimálně o třídu výše, ale dokáží také přenášet danou náladu i bez přítomnosti obrazu, pro něž byla daná melodie napsána. Nejlépe na charakter jeho tvorby sedí slova, jež během rozhovoru pro musicserver.cz pronesl Honza Klíma, hlavní zpěvák kapely Gothart, která v hudbě taktéž pracuje s balkánskými motivy a tradicemi. Týkala se balkánské muziky a zněla takto: "Ta hudba je živelná, protrpěná, krvácivá, plná lidskejch šťáv." Těžko hledat lepší definici. Dávám 8/10 a těším se na další zvětralé tituly.