Nebudu zde čtenáře zatěžovat nějakými širokými historickými souvislostmi kolem osoby výborného muzikanta Vlasty Redla. Na scéně (označme si ji třeba jako folkrockovou) už pobývá nějaký ten pátek, mnoho jeho písniček zlidovělo a živá vystoupení Redla se Skupinou, která se jmenuje Každý den jinak, bývají pamětihodnými zážitky. Pojďme spolu rozlepit "obálky" "Dopisů z květin", které koneckonců nepodléhají listovnímu tajemství a jsou určeny tisícům posluchačů. A trvalo pěkně dlouho, než zásilka dorazila k adresátovi - celá dlouhá léta.

Na "Dopisech z květin" je nemnoho písniček, jež by se jen tak daly hrát u táboráku, protože celá deska je úžasně propracovaná po stránce aranžérské. Redlovi a jeho kapele se daří nenásilně spojovat folklórní motivy s artrockovou rozmáchlostí. Písně rozmařile plýtvají nápady, v rámci jediné skladby se jich vystřídá celá řada, slyšme "Rafajův zákon" nebo "Chci být s ní" (mimochodem, obě s nádhernými texty) či skvělou Zenklovu instrumentálku "Twin Peaks". Je snad zbytečné znovu opakovat, jak dokáže Redl lyricky pohladit i ostře přitlačit na pilu, je dobrý v obou směrech.

"Dopisy z květin" nejsou v žádném případě sólovou deskou Redla, on se zde stal jen částí Kapely. Ostatním spoluhráčům dává velmi velký autorský a interpretační prostor a po pár prvních posleších může posluchač nabýt dojmu, že je tam toho Redla nějak málo. Jemné písničky "Domoří" a "Bílá místa" jsou skoro sólovými čísly Karla Macálky, titulní píseň je pěveckým představením "Petry Šanclové", k tomu si přičtěme dvě instrumentálky i dlouhé pasáže, kdy se skupina dostatečně vyřádí jen se svými nástroji (snad se mi poštěstí brzy to zažít živě na koncertě!).

Na závěr netradičně jedna věc, kterou považuji za mínus jeden bod v hodnocení. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale nelíbí se mi zvuk alba. Když jsem poprvé slyšel jinak výbornou píseň "Bůh s tebou, Ameriko", zhrozil jsem se nad zvukem bicích a kláves. Časem jsem si na to trochu zvykl, ale myslím si, že ten sound je divný. Aranže, vokály, všechno je velmi dobré, jen mne barva dvou zmíněných nástrojů tahá za uši způsobem, který jsem si zatím snad u žádné desky (nahrané digitálně!) neuvědomoval. Naživo to, věřím, bude vypadat jinak.