A-ha jsou kapelou, na kterou existují rozdílné pohledy. Pro širokou veřejnost jsou to "ti osmdesátkoví one hit wonders", kteří se proslavili hitem "Take On Me", a většina z těch, kdo o nich mají podobné mínění, asi ani netuší, kam se dostali ve své současné tvorbě, a možná nemají ani ponětí o jejich novodobé existenci, protože A-ha se ze svých vrstevníků (kterými nazývám podle jejich rané tvorby Depeche Mode, podle začátku 90. let U2) prezentují v komerčních mediích nejméně. Jejich úspěch byl vždycky tak trochu oblastní, jen v některých zemích (a nejen těch severských, ale překvapivě i v jižní Americe, kde je populární spíše rytmická horkokrevná hudba, na zdejším turné A-ha hráli celkem pro 3 miliony lidí). V těchto zemích si jejich kvality uvědomují více než třeba v USA, kde nové desky vůbec nevyšly. I přes tento globální pohled si je dovolím nazvat poprockovou alternativou (kterou jsou už dávno pro západní hudební kritiky), právě pro jejich mediální nevtíravost a kvalitu hudby, která se během dvaceti let stále vyvíjela a nikdy se nesnažila zahrnout moderní trendy.

Jestli je něco, co je skutečně odlišuje od ostatních kapel, pak je to jejich přístup - nenechají si do toho od nikoho mluvit. U rockových kapel je podobný přístup téměř pravidlem, u popu je něčím neobvyklým, ale A-ha si prošli oběma žánry a v současné době se v jejich tvorbě oba prolínají. I po hysterii v osmdesátých letech se nebáli experimentovat i za cenu snížení čísel prodejnosti (což se také stalo), ani to je však neodradilo vydat comebackové album "Minor Earth Major Sky" podle vlastních představ. Nicméně i samotní A-ha už si uvědomují, jaká je škoda, mít neustále i po tolika letech image pohledných hošíků z napůl animované "Take On Me" v médiích, která jsou nejvíce vidět a slyšet (přestože ocenění těchto médií není co do hudební kvality žádnou velkou prestiží). S novou deskou, která vyjde snad tento rok, chtějí prorazit znovu v USA a Anglii. A možná právě proto, nejen kvůli výročí dvacetileté kariéry, ke kterému vydali i autobiografickou knihu "The Swing Of Things" (bohužel u nás zatím není k dostání), vydali znovu výběr největších hitů obohacený o singly z dalších tří desek a digitálně remasterovaný. S novou deskou totiž pravděpodobně přijdou i noví fanoušci, kteří už si teď nemusí obstarávat vykopávku v podobě "Headlines And Deadlines: The Hits Of A-ha", kde jsou sice jejich největší hity z první dekády, ale to zdaleka není to nejlepší, co A-ha nabízejí, a navíc v současnosti je kvalita zvuku staršího výběru už značně zastaralá.

Co vám tedy nová hitová kolekce nabízí? Výběr slouží jako kompletní pohled do historie A-ha od roku 1984 po současnost, v bookletu najdete biografii od autora knihy "The Swing Of Things" Jana Omdahla (mimochodem design obalu je velice provedený) a na cédéčku chronologicky zařazené singly. Výběr nemůže začít jinak než debutovým singlem "Take On Me", což může být bráno jako první krok na hudební scénu, a pokračuje už značně instrumentálně propracovanějším "The Sun Always Shines On TV", což bylo pro A-ha poprvé číslo jedna v britské hitparádě. Následuje jedna z jejich nejvydařenějších balad, která si získala posluchače především textem Paula Waaktaara Savoye "Hunting High And Low". Pak už deska pokračuje méně známým singlem "Train Of Thought" a skladbami z desek "Scoundrel Days" a "Stay On These Roads". Nicméně vyřadila bych neustále omílaný "Cry Wolf" a také "Touchy!", jsou to sice dva z největších hitů, ale postrádám na desce dvě skladby, které by čestné místo jistě zasloužily. Velmi malá pozornost je totiž věnována albu "East Of The Sun West Of The Moon", které zastupuje jen coververze "Crying In The Rain". Chybí mi tu minimálně skladba "Early Morning", která je sice v albové verzi nevýrazná, ale naživo patří k perlám koncertu.

Premiéry na best of začínají skladbou "Dark Is The Night For All" - nejméně známým singlem ze spíše experimetnální desky "Memorial Beach". Myslím, že zařazení balady "Angel In The Snow" z této desky, by bylo lepší volbou než "Cry Wolf" nebo "Touchy!". Kromě singlů z "Minor Earth Major Sky" a "Lifelines", které patří k tomu lepšímu z tvorby A-ha, je tu skladba, která vskutku potěší srdce fanouškovo, protože je poprvé vydána u nás. Je to "Shapes That Go Together", kterou A-ha složili speciálně pro paralympidádu v Lillehammeru a mimo jiné i počáteční impuls pro jejich comeback. Už jen kvůli ní a zvukové kvalitě může potěšit i stálé fanoušky, kteří mají kompletní diskografii, těm novým nabízí (téměř) kompletní průřez jejich celkovou tvorbou.