Dorota Nvotová, dcera slavných rodičů (Anna Šišková a Jaro Filip), na sebe doposud upozorňovala především jako herečka. Vidět jste ji mohli ve filmech "Orbis pictus", "Krajinka", "Perníková věž" nebo "Děvčátko", kde ztvárnila postavu tápající a poněkud výstřední dívky. Ukazuje se však, že její talent je mnohem všestrannější. Důkazem budiž její debutové eponymní album, na které si Dorota napsala hudbu, texty, nahrála klavírní a klávesové party a nakonec si skladby i zaranžovala a za pomoci manžela Miloslava "Whisky" Lábera (Slobodná Európa) a Tona Popoviče zprodukovala.

Výsledkem je velice příjemná, místy až mrazivě otevřená a osobní deska. Pojmout album jako jakousi "životní zpověď" se zdá být ve dvaadvaceti poněkud předčasné, ne tak u Doroty, která si už užila pár solidních životních kotrmelců a zkušeností má tudíž evidentně na rozdávání. Zpívá o své rodině, dospívání, o bouřlivém "velkoměstském" životě, o svých láskách, pocitech a názorech, aniž by to působilo jakkoliv křečovitě. Místy je vážná a až překvapivě upřímná a "odkopaná", z mnoha skladeb je naopak cítit ironický nadhled, odstup, občas dokonce jakoby se jí na tváři objevil tak trochu rebelsky sígrovský úšklebek.

Hudebně album stojí na pomezí mnoha stylů a obsahuje zdánlivě nesourodou směsici skladeb posbíraných během několika let (včetně tří bonusů z desky projektu Overground - Dorota, Whisky, Joe Karafiát, Marta Minárik...). Ty písně nejsou nějak třeskutě originální, zato melodicky dokonale uhrančivé (geny se prostě nezapřou), navíc je z nich cítit, že jsou maximálně "odžité". Aranžmá jsou na několika místech velice nápaditá a rozmáchnutá (dechy, smyčce), jinde ale působí dost staromilsky, až předpotopně (především kytarové party a bicí) a táhnou nahrávku až kamsi do osmdesátých let. To ale nelze považovat za výraznou slabinu, protože tady se nehraje na povrchní efekt, ale jde o skladby samotné. Nejpůsobivější je Dorota v pomalých, šansonově laděných "baladách" ("Búrka", "Tuším", "Nikdy viac", "Vianočná"), ve kterých se pouze za doprovodu klavíru nejlépe vyjímá její neškolený, jemně cigaretově zastřený hlas. Co neuzpívá, to ukřičí nebo utáhne díky přesvědčivému výrazu, proto se rozhodně neztrácí ani ve "veselejších", rockově odpíchnutých kouscích ("Santa Claus", Nočný život") nebo v latinou šmrncnutých santanovských hříčkách ("Nebola som veselá", "La Flaca").

I když bychom v rámci slovenské scény mohli vystopovat několik společných rysů její tvorby třeba s takovou Janou Kirschner nebo Szidi Tobias, Dorota je samorost, originál, rebel a i díky tomu, že si nebere servítky, asi nikdy nebude "mainstream". Přesto (nebo právě proto) byste tuhle osobitou zpěvačku neměli jen tak přehlédnout.