Nová alba legend jsou vždycky očekávána s nemalou zvědavostí. A kanadský písničkář Leonard Cohen tou legendou bezesporu je. A nejen proto, že debut vydal už před pětatřiceti lety a letos oslavil své sedmdesáté narozeniny. Ne nadarmo ho spousta již dávno zavedených a respektovaných kolegů zmiňuje jako svůj vzor a je jedno, jsou-li jimi nadžánroví solitéři typu Suzanne Vega, romantičtí bardi s medovým hlasem, jaký má Chris Rea, či rozervaní rockeři, jakým je Nick Cave. Nicméně všem alespoň minimálně zasvěceným zároveň muselo být jasné, že ono pověstné 'starého psa novým kouskům nenaučíš' v tomto případě platí dvojnásob, stejně tak, jakože všichni, honící se za módními trendy i předstíranou progresivitou, rovnou mohou opět znuděně zívnout. Ale i přestože je tahle deska nová jen podle data vydání, nic to nemění na faktu, že všichni melancholici, snivci i příznivci konzervativní krásy mohou opět zajásat. Leonard Cohen má svou laťku úrovně nastavenou už léta a příznivou zprávou budiž, že ani tentokrát ji pro snazší zdolání neměl potřebu posouvat níže.

U desek tohohle pána je potřeba se vždy zastavit, zpomalit, zaposlouchat se. Už se vlastně ani nehodí do dnešního uspěchaného světa, kde se technologie střídají na běžícím pásu a společnost se stále výrazněji rozděluje na ty, kteří chtějí být "in", a na ty, kteří "in" programově být nechtějí. Právě těm druhým předkládá interpret v podstatě po celou kariéru svůj svět laskavosti, neagresivity, tichého rozjímání a relaxace. A ani jeho novinka, která vychází tři roky po svém předchůdci "Ten New Songs", v tom není jiná. Opět tu najdeme křehké a niterné písně, které mnohem blíže než rocku, jehož postupů také využívají, mají k folku, gospelům, country i šansonovým interpretům, pro které je hudba jen kulisou k navození pocitu a podkladem k vlastnímu sdělení. Jestliže ovšem v minulosti šlo často u Cohena vystopovat - podobně jako třeba u Toma Waitse - ozvěny barové atmosféry, v křehkosti novinky se skrývá spíše religiózní pokora a smíření se nejen s okolím, ale především se sebou samým.

Už názvy skladeb napovídají, že autor rekapituluje a ohlíží se zpět s vědomím, že žije podzim svého života. Vrací se k minulosti, ke svým láskám, vzpomíná na učitele i na osudné jedenácté září a určitě není náhodou, že hned úvodní píseň desky vznikla zhudebněním básně romantika Lorda Byrona. Stejně tak sem zapadá i koncertní bonus v podobě klasické country " Tennesssee Waltz". Vedle samotného Cohena je pak pro výsledek důležitá i přítomnost všech hostů, protože právě oni mají na svědomí onu vyrovnanost a pocit, že tu nic nechybí ani nepřebývá. Speciálně pak nutno vyzdvihnout přítomnost zpěvačky a klávesistky Anjani Thomasové, jejíž vokály dodávají Cohenově napůl zpívanému, napůl deklamovaném uspávacímu projevu ten správný protipól.

Právě až přílišná poklidnost a nesnadné odlišení skladeb od sebe je možná tím jediným, co by se albu dalo vytknout. Ve chvíli, kdy si na přehrávači zvolíte funkci repeat, jen těžko po chvíli budete schopni určit, jestli už jste zrovna tuhle píseň slyšeli a v jaké části desky se zrovna nacházíte. Osobně mám právě proto mnohem raději třeba rytmicky živější Cohenovu desku "The Future". Nad běžný průměr je naopak graficky geniálně zpracovaný booklet, kde titulní strana zůstává na míle daleko za jeho propracovaným a spoustou výtvarných nápadů, nevšedních fotografií i zajímavých výtvarných reprodukcí hýřícím obsahem. Krásná podzimní deska nejen pro dlouhé zimní večery.