Popularita Diany Krall roste rok od roku, čemuž nejspíš napomáhá i poměrně zcestné srovnávání s o něco známější Norah Jones. Samozřejmě na tom má zásluhu i výborné poslední album Diany Krall "The Girl In The Other Room", které bohužel minuly nominace Grammy. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, tato deska byla nominována, ale pouze v technických kategoriích, což je jistě zklamáním. Nicméně publikum, které našlo 8. prosince cestu do pražské T-Mobile Arény, si tímto nenechalo svůj zážitek nijak kazit. V ochozech a před halou byla slyšet velice pestrá škála jazyků: od polštiny, což bylo skoro pochopitelné, protože koncert v Polsku byl beznadějně vyprodán, přes obvyklou angličtinu až třeba po francouzštinu, což asi také nikoho nepřekvapí, jelikož se určitě na svoji krajanku přišlo podívat nemálo Kanaďanů.

Celou reportáž začnu jedinou negativní věcí, ze které ovšem pramenily některé další. Asi každý cítí, že sportovní hala není právě tím nejlepším místem pro konání jazzového koncertu. Intimní atmosféra, kterou sliboval prostor Lucerny, byla najednou ta tam. Na jednu stranu mě opravdu těší, že je u nás Diana Krall populární, že se na ní přišlo podívat i přes poměrně vysokou cenu vstupenek kolem čtyř tisíc diváků, ale na druhou stranu bych si ji radši vychutnal v intimnějším prostředí, nejlépe v nějakém mírně zakouřeném baru. Oni totiž nejspíš na takový prostor nebyli připraveni ani zvukaři, či lépe řečeno aparatura. Snad na ploše, kde normálně bývá led, slyšeli návštěvníci dobře, ale já - vzhledem k tomu, že jsem seděl až téměř v rohu na tribuně - bych ocenil o něco silnější výbavu. Navíc po chodbách neustále někdo něco vozil, přičemž mu to i občas spadlo, což celkovému dojmu také nepřidalo. Ani za jedno ovšem nemohla hlavní aktérka, její výkon byl perfektní.

Ještě jednou nehezkou vlastností oplývá T-Mobile Aréna: je v ní zima a na Dianě Krall bylo vidět, že přišla krapínek zmrzlá a vlastně i publikum bylo zpočátku lehce zmražené. Ale jakmile Diana Krall spustila první dvě skladby, které byly z větší části instrumentální, publikum rychle ožilo. Během nich a v následujících písničkách z nového alba "The Girl In The Other Room" pookřála i sama Diana. Asi největší aplaus sklidila za klasiku "Cheek To Cheek", kterou zahrála v trošku netradičním, nicméně velice osobitém pojetí. Na poměrně velkém pódiu působila se svými třemi muzikanty zpočátku trošku ztraceně, ale jakmile se pustil její klavír do "boje" s kytarou Anthony Wilsona, hned ji bylo všude plno.

Během večera se dostalo i na poměrně dost coververzí, samozřejmě ve vlastní úpravě Diany Krall. Od písniček klasiků Tonyho Benneta nebo Nat King Cola, přes písničky Toma Waitse, které se dostaly i na poslední desku, zazněl například i klasický rock'n'roll. Rychlejší skladby Diana Krall prokládala pomalejšími baladami, kterým se dostalo naopak spíše bluesového feelingu, jako například "Almost Blue". Diana Krall moc nemluvila a spíše hrála, ale když už začala konverzovat, stálo to za to. Připomněla či prozradila například, že její dědeček pochází z Čech, ale prý opravdu neví, kde se vzalo v jejím jméně druhé "l". Obzvlášť v jednom momentě se ukázalo, jaký má smysl pro humor. Před naprosto fantastickou "Narrow Daylight" si postěžovala, že jí mrznou nohy a na to spustila text, v kterém se zpívá: "Narrow Daylight Entered My Room / Shining Hours Were Brief / Winter Is Over / Summer Is Near / Are We Stronger Than We Believe?". V ten okamžik se nesmálo jen publikum, ale i samotná zpěvačka.

Diana Krall si s sebou přivezla výborné muzikanty, kteří obvykle hrají i na jejích nahrávkách. O Anthony Wilsonovi jsem již psal, trošku v pozadí zůstával Robert Hurst, který hrál na basu. Za bicí soupravou seděl Peter Erskin, jenž se určitě nejenom mně vryl do paměti díky svému neuvěřitelnému sólu v "Devil May Care", která snad nemůže chybět v žádném jejím koncertním vystoupení. A za pianem seděla samozřejmě Diana Krall, která prakticky každou skladbu uváděla jakýmsi intrem, při kterém to vypadalo, jako by byla v celé hale sama a preludovala si pro sebe. Když k tomu všemu pak spustil ještě její nezapomenutelný alt, který zvládal s naprostou samozřejmostí jakoukoliv rytmiku, od klasického až možná barového jazzu, přes blues až po lehce písničkářský styl, nemohla odejít Diana Krall jen tak, aniž by se rozloučila dvěma přídavky, kterými bylo "Temptation" a skvělá "Departure Bay" z několikrát zmiňované "The Girl In the Other Room", na které se podílel také její manžel Elvis Costello.

Diana Krall ukázala, proč je momentálně jednou z nejvýraznějších osobností jazzové muziky. Zahrála výborný uvolněný koncert, na který budou všichni návštěvníci jistě dlouho vzpomínat. A určitě to nebude díky těm několika vadám na kráse, které souvisejí s volbou místa. Muzika Diany Krall se opravdu spíše hodí do intimnějších prostorů, než je T-Mobile Aréna, nicméně i tak se tento koncert stal opravdu famózním vrcholem celé sezóny. Diana Krall navíc slíbila, že se do Česka opět vrátí. Doufejme, že tento slib dodrží a že to bude co možná nejdříve.

Diana Krall, T-Mobile Aréna, Praha, 8.12.2004