Destiny's Child nebo taky Beyoncé Knowles, Kelly Rowland a Michelle Williams, jako trio neexistují dlouho, ale za ty čtyři roky už stačily získat titul nejúspěšnější dívčí r'n'b skupiny. Jistě jim k tomu pomohl i úspěch předchozích hitů, které vydaly ještě jako čtveřice. Patřil k nim třeba singl "No No No", na kterém postavily kariéru. Už i v nové formaci je znát, že Beyoncé je miláčkem z celého tria, mimo jiné i proto, že producentem je její otec Matthew Knowles. A to bylo také důvodem mnoha neshod a dokonce soudních sporů, které vyvolaly bývalé členky LeToya Luckett a LaTavia Roberson. Nicméně Destiny's Child se s problémy popraly, naverbovaly nové členky Michelle Williams a Farrah Franklin (ta opustila skupinu brzy po natáčení videoklipu k "Say My Name"), a pak už se spustil proud hitů, z nichž nejlépe zapamatovatelná je snad titulní skladba k "Charlieho andílkům" "Independent Woman Part II".

V současnosti spíše než Destiny's Child jako celek nejvíce uznání získává Beyoncé za sólové projekty v podobě mnoha ocenění (především na MTV Music Awards), a tak možná nezasvěcené (mezi které se řadím), kteří pořád nesledují novinky ohledně této skupiny, mohlo překvapit jejich znovuzrození v podobě nového singlu a desky. Já bych to nazvala s trochou nadsázky comebackem, nicméně Destiny's Child hodlají pokračovat v kariéře i nadále podobným způsobem - tedy nahrávat společné desky a věnovat se i sólovým projektům - svůj "osud" mají dokonce naplánovaný až do roku 2008.

Nad něčím podobným se člověk docela pousměje, osobně mám z Destiny's Child pocit, že jsou lehce vyprofitovanou kapelou a ať už jejich společné desky nebo sólovky slouží spíše jako továrna na zisk. Proč tohle všechno píšu, když vás spíš zajímá, jaká je jejich nová deska po hudební stránce? Docela to s tím souvisí, "Destiny Fullfiled" je totiž jednou z těch nahrávek, kde je tahounem jen jeden singl, v tomto případě "Lose My Breath". Ten se sice povedl a byla to právě tato skladba, která ve mně probudila zájem tuhle desku recenzovat, a až s podivem posluchač sleduje, jak mezi členkami Destiny's Child i po takové odmlce v této písničce ještě pracuje chemie - zbytek desky je však typická řadová vata. Kromě toho, že z textů se nedozvíte nic nového, jen to, že holky chtějí kluky, kteří je nechtějí, a o ty, co je chtějí, nemají zájem zase pro změnu holky. Od "Lose My Breath" a možná dejme tomu i "Soldier" se vůbec nezmění tempo a zbytek desky se nese v plytkém nemelodickém proudu.

Jedním slovem na mě "Destiny Fullfiled" působí jako zklamání, ale možná je to tím, že jsem neslyšela jejich předchozí desky a nevěděla jsem, co čekat. Je tak docela možné, že fanouškům Destiny's Child bude tahle deska připadat skvělá stejně jako ty předchozí. Ale jinak se za úspěch dá považovat jen popularita skupiny, která je založena, nevím na čem. Možná na mentalitě amerických posluchačů, jak poznamenal můj kolaga v recenzi na album "Survivor", čímž jejich fanoušky neodsuzuji, jenom bych řekla, že prostě mají od nás dost odlišný vkus a možná právě proto u nás nová deska nemusí strhnout takový zájem.