Jamie Cullum má na svém kontě dvě alba. To první "Pointless Nostalgic" vyšlo v roce 2002 a hudebním světem jen tak lehce proletělo. Druhá deska "Twentysomething" je na tom mnohem lépe, prodává se velmi dobře po celém světě, nevyjímaje rodnou Anglii, kde se tahle deska stala prodejním bestselerem. Na podzim minulého roku přišly na trh dva další nosiče. Nejdříve to bylo DVD "Live At Blenheim Palace", které je hlavním aktérem této recenze, dále vyšla nová speciální edice "Twentysomething", která byla obohacena o čtyři skladby v čele s "Everlasting Love" z pokračování "Deníku Bridget Jonesové". Samotné DVD nepřináší jen zmíněný koncert, jenž se odehrál 1. července v rámci Blenheim Palace Music Festivalu, ale i řadu bonusů, které přiblíží nejenom to, čeho chce Jamie Cullum dosáhnout.

Samotný koncert přináší vlnu nespoutané energie v podobě Jamie Culluma, který při příchodu na scénu dopíjí sklenku červeného vína a spouští bez hudby "I Get Kick Out Of You", až posléze se přidává doprovodná skupina. Nedílnou součástí této skupiny je bubeník Sebastiaan De Kromm, baskytarista a blízký Jamieho spolupracovník Geoff Gascoyne - ti jsou pilíři jeho meziher v jednotlivých skladbách. Většina z nich je na koncertě roztáhnuta o improvizované pasáže, kdy tento mladík ukazuje, co je vše schopen vymámit ze svého klavíru. V předehře "Frontin'" se jeho klavír promění v sadu bubínků, je to vydařený rozjezd koncertu. Během něj střídá Jamie své skladby s covery a baví publikum různými výstřelky. Zaswingujete si s "Old Devil Moon" a při "God Only Knows" od Beach Boys naplno dostává příležitost smyčcové kvarteto, aranže připomínají "Eleanor Rigby" od Beatles. Úvod "Next Year Baby" je divočejším odvarem "Frontin'" a v této latinou inspirované kompozici má své sólo trio dechové sekce. "Next Year Baby" přechází sólem bicích do nejdivočejší pasáže koncertu jménem "Wind Cries Mary" - myslím, že by Jimi Hendrix měl radost. Medley skladeb "High & Dry / Singing In The Rain" je zklidněním koncertu, kdy se Jamie jen tak prochází publikem a sklízí ovace. To se již však blíží konec, publikum aplauduje ve stoje a zaznívají skladby "These Are The Days" a "I Could Have Danced All Night". Před závěrečnou skladbou "But For Now" poděkuje za skvělou atmosféru a loučí se tímto parádním ploužákem.

Mezi bonusy naleznete mnoho krátkých dokumentů, které jsou koncipovány jako krátké rozhovory s Jamiem. Tyto dokumenty jsou včleněny do samotného koncertu, ale v menu si můžete zvolit přehrávání buď samotného koncertu nebo samotných dokumentů, případně vše dohromady. Dále jsou tu vloženy videoklipy k písním "All At Sea", "These Are The Days" a "Wind Cries Mary", ke kterému je přiložen i krátký dokument z natáčení. Tím však výčet bonusů nekončí. Nejprve tu je "Bushing In San Francisco", kde Jamie a jeho doprovodná parta hraje na rušné ulici píseň "Why Do Today What You Can Do Tomorrow". Následné "Live UK Festival Footage" přináší záznam z deštěm prolitého vystoupení na festivalu v Glastonbury. Závěr patří ve studiu natočené skladbě "I Wanna Be A Popstar", která má své místo na debutu "Pointless Nostalgic". Titulky je opatřena jen hlavní část tohoto DVD, tedy koncert a do něj vložené dokumenty, české mezi nimi nejsou, ale i anglické přijdou vhod, protože Jamie mluví dost rychlou angličtinou. Zvuk je ve stereu a Dolby Digital 5.1.

Jamie Cullum představuje novátorskou vlnu jazzu - on sám tvrdí, že hraje pop pro masy posluchačů a že se snaží ve svých písních a na koncertech dělat show, aby se lidé dobře bavili. Na "Live At Blenheim Palace" mu to jde na výbornou, zažijete nevšední zážitek plný energie a pohodové muziky. Tento showman a jazzový prostitut (jak se sám označil) má před sebou velkou kariéru, pokud tedy neusne na současných vavřínech, které se k němu hrnou. DVD je jako celek velmi dobře udělané a přináší více jak dvě hodiny plnohodnotné zábavy.