Na to, že jsme za záminkou všerůzných dvaceti, třiceti či čtyřicetiletých výročí od založení té které kapely, případně vydání toho kterého legendárního alba, zavalováni zejména během posledních let stovkami reedičních titulů, jsme si už tak nějak zvykli. On ale většinou člověk po koupi takového titulu vystřízliví. Zjistí, že reklamní triky odkazující na super masterovaný zvuk, či horu dosud nepublikovaných bonusů, ve skutečnosti nejsou tak vzácné. Co si máme říkat, on takový zvuk i z třicet let starého vinylu sebelépe zremasterovaná digitální placka nepřekoná. A s těmi bonusy - kdyby bývali tehdy umělci chtěli, nedali by je tam rovnou? Ne vždy je ale výhradně obchodní záměr těchto repetic, reedic a remasterů tak jednoznačná. V případě "The Name Of This Band Is Talking Heads" (zkraťme to pro další citace na TNOTBITH), živáku původně vydaného na 2LP v roce 1982, je výrazně vyšší kapacita CD nosiče jedině k dobru věci.

Specifika živých nahrávek jsou od těch studiových naštěstí dost odlišná. Narozdíl od pokusů ziskuchtivých vydavatelů, kteří mnohdy až trestuhodně doplňují původní staré studiovky do kapacity CD "raritními" bonusy (ne všichni posluchači trpí fetišistickou touhou poznat každé uprdnutí svých idolů), se rozšířování koncertních záznamů na svou původnější, rozšířenou délku, může vyplatit. "TNOTBITH" dosahuje bezmála dvojnásobné stopáže svého předchůdce z 2LP roku 1982, a je tedy svým způsobem mnohem objektivnějším průřezem prvních čtyř let koncertního fungování legendárních Talking Heads v čele s "gumovým panákem" Davidem Byrnem.

Skladby jsou řazeny logicky v chronologickém pořadí, první disk mapuje roky 1977-1979, druhý 1980-1981. I předěl mezi nimi má svou logiku, přelom desetiletí totiž znamenal pro kapelu poměrně zásadní obměnu, původní čtyřčlenná sestava se rozšířila se vstupem do osmdesátých let na sdružení deseti muzikantů. Rarita druhého CD spočívá i v tom, že skladby jsou řazeny přesně podle setlistu, který celé dva roky Talking Heads údajně dodržovali. Na "jedničce" je zas poměrně vzácným momentem zařazení pěti písní z koncertně dosud nezmapovaného roku 1978.

Repertoárově se každý z disků opírá o materiál z do té doby vydaných desek (do roku 1980 byly čtyři), což jistě není informace až tak objevná. Pozoruhodné jsou spíše okamžiky, kdy na každém z disků zaznívají stejné skladby z různých časů a míst - mimochodem, zvuková ucelenost obou nosičů rozhodně zaslouží pochvalu, na to, že se jedná o 33 písní z čtyřletého intervalu a pěti různých míst... Například jeden z dodnes největších hitů "Psycho Killer", jednou s roztomile rozverným a upovídaným Byrnem, podruhé v o poznání našlápnutější a údernější verzi o tři roky později. Dalším tipem by mohla být zrovna tak se opakující skladba "Electricity (Drugs)", která v průběhu let dosáhla vtipného přejmenování na "Drugs (Electricity)".

Nehledě na zařazování dosud publikovaných či nepublikovaných materiálů (zvukový rozdíl mezi nimi je, naštěstí, nerozpoznatelný, obsahově zcela zapadají do kontextu ostatních), kterých je na obou nosičích podobné množství, je z dnešního pohledu reprezentativnější pro zvuk Talking Heads druhý z disků. Alespoň takových Talking Heads, jaké známe z dob jejich největší slávy, z průběhu osmdesátých let. O muzikantské profesionalitě koncertů prvních dvou let sice nelze pochybovat, nicméně začátek každé kapely je něčím poznamenaný. Zde například někdy až přílišnou "ukecaností", muzikantskou i ve zpěvu a zbytečným natahováním skladeb. O to příjemnějším zážitkem je pozorovat na druhém disku posun k větší údernosti, vyhranosti a ústrojnosti skladeb. Přestože v nich hraje dva a půlkrát víc muzikantů (zejména vokalistky jsou nepřekonatelné...), písně z druhého disku vyznívají mnohem přímočařeji a čistěji. Není řeč o stopážích, ty jsou mnohdy delší než v "prvním období", ale i dlouhé skladby zde mají větší grády a jasnější tah na bránu.

Celý komplet "TNOTBITH" každopádně dohromady funguje. Není jen raritou pro skalní fanoušky, měl by ho slyšet každý, kdo se kdy znalostí této unikátní post-funky-disko-punkové legendy pyšnil.