Gavora vznikla roku 2000 v Blansku, nyní má však své působiště v Praze. Andrej Gorodkov, Aleš Petržela a Petr Konečný - to je aktuální sestava, která se podílela na natáčení povedené desky "Healing The Sick", kde představují odlišný pohled na elektronickou hudbu. Je to názorná ukázka práce s elektronikou, zvuky, ruchy a zajímavým konceptem, kterým Gavora bourá rozličné roviny vnímání muziky s nadsázkou a nadhledem, výsledek má svůj vlastní punc originality. Se zakládajícími členy, tedy Andrejem Gorodkovem a Alešem Petrželou, jsem se setkal a na chvilku hodil řeč nad různými tématy. Téma rozhovoru se točilo nejenom okolo "Healing The Sick", ale i jejich pohledu na českou elektronickou scénu, koncerty v zahraničí, nejbližší plány a tak dále. Ale více již naleznete v rozhovoru samotném.

Deska "Healing The Sick" je venku - jak na ni takto z krátkého odstupu koukáte?

Aleš: Já jsem s ní za sebe spokojený, hlavně proto za jakých podmínek vznikala. Jsou na ní jak nové, tak i starší vály, vzniklý během nějakých dvou let, které jsme při natáčení desky udělali znovu. Je jasný, že některý detaily by se daly stále měnit, dolaďovat, ale to už je otázka koncertního provedení, kdy určitou věc můžeš zkrátit, prodloužit, prostě si s ní pohrát, aby to na tom koncertě bylo o to záživnější. Ale takhle s tím malým odstupem na tu desku koukám jako na povedenou.
Andrej: My jsme chtěli udělat desku bez jakýkoliv kompromisů a snažili jsme na ní vyjádřit to, co se za ty dva poslední roky stalo, a výsledkem tohoto snažení je "Healing The Sick".

Když jsem to album poslouchal, líbilo se mi, jak je koncipováno, ale nemyslíte si, že určitá syrovost a dravost některých skladeb se někomu může zdát příliš tvrdá a třeba neposlouchatelná?

Aleš: To já nevím, na to jsou rozdílný názory, já jsem byl třeba zpočátku překvapený, když někdo říkal, že ta deska je příliš tvrdá. Já si myslím, že vyloženě tvrdá není, i když některý vál takhle může působit.
Andrej: Ono nejde ani tak o to, jestli to je tvrdý, nebo není. Může tam být něco tvrdýho, ale my jsme chtěli jít víc do hloubky, do hlubších emotivních rovin. To, co z toho vzešlo, jsi slyšel. My jsme se při natáčení v ten danej moment neohlíželi na to, jaký je zrovna v tuto chvíli na této scéně nebo někde venku trend - taneční, nebo experimentální. Udělali jsme to, co je nám doopravdy nejbližší a pokud se to zdá tvrdý, tak to asi tak mělo být a nemám s tím žádný problém. Samozřejmě, že bych chtěl, aby to mělo určitý kontury toho, co mám v hlavě, toho všeho, co se mi líbí, myslím ale, že to není o tom, jestli se to podaří, nebo ne, jde o způsob, jak se k tomu výsledku dojde.

Z "Healing The Sick" vnímám dvě roviny práce s hudebními nápady - na straně jedné náznaky taneční muziky a na té druhé práci se zvuky a samply. Jaká rovina z těchto dvou je vám blíž?

Aleš: My jsme nikdy ty vály nedělali tak, aby se dalo na ně tančit. Ta struktura je jiná a jestli tam někdo cítí vliv taneční muziky, je to věc subjektivního vnímání. Je to spíše na poslech, ale je pravdou, že tančit se dá na všechno.
Andrej: Ty věci mají dvě roviny. Ta první je fascinace zvukem a rytmem a ta druhá je nějaká výpověď, kterou do toho dáváš ty. My pracujeme s jednou těžko definovatelnou myšlenkou, kterou chceme zpracovat - milujeme zvuk, ale zároveň i to sdělení. To je v naší hudbě nonverbální a je to snad slyšet. Když chceme říct něco vnitřního, spojenýho s citem, emocema, přirozeně hledáme prostředky jak toho dosáhnout, aby tomu bylo rozumět. Jestli například chceme mluvit o nějakým společenským tématu, pak je možná tím nejlepším koněm, jak k věci, taneční hudba. Většinou pracujeme s několika nápady, motivy a snažíme se je spojit dohromady, pracujeme na tom určitou dobu, než se naše společný věci sejdou a vyvolá to ve mně, v nás nějakou další myšlenku, postup dál. Ale jednoduše řečeno je to tak, že Aleš dělá hudbu, já ji doplňuju texty a dohromady vytvoříme skladbu.

Ve skupině jste tři, ještě k vám patří Petr Konečný - jak on zapadá do tohoto procesu tvorby skladeb?

Andrej: Většina nápadů jde od nás dvou, ale role Petra není rozhodně boční. On je právoplatným členem kapely, myšlenky jsou od nás všech, Petr s námi hraje na koncertech, je s námi. Jsme rádi, že jsme tři, že můžeme mezi sebou ty věci řešit, svým způsobem je projít a ve finále z nich něco získat.
Aleš: Ono je dobře, když je tam náhled toho dalšího člověka. Když pak pracuješ na něčem dva měsíce v kuse, tak už v tom neslyšíš takové rozdíly, protože jsi toho plný a je dobrý mít názor někoho dalšího. Proto jsme třeba dva vály na desce spojili dohromady nebo když ti někdo poví, hele, tady už je to dobrý, ale tady by to chtělo ještě tenhle motiv protáhnout. Tohle, když už jsi nasycenej a zblblej, prostě nevnímáš.
Andrej: Jde o to, že jsme vždycky ty věci dělali celistvě spolu. Někdy si říkáš, že už by jsi rád měl někdy něco tak, jak je přineseš, jenom po svým, ale stejně se pak vyplatí, když máš více zástupných hlasů od toho druhého, třetího. Obohacuje to. Pokud bych chtěl dělat všechno podle sebe, nepotřeboval bych žádnou kapelu.

Andreji, zmínil jsi, že texty jdou hlavně z tvé hlavy. Co tě ovlivňuje, inspiruje?

Andrej: Mě ovlivňuje spousta věcí. U mě to není o tom, že bych napsal slova na základě nějakého Alešova nápadu nebo že by Aleš udělal hudbu na ty mnou napsaný slova. Když něco děláme, tak za hodně krátkej čas přijde hodně nápadů a něco ve mně cosi vyvolá, inspiruje a já k tomu chci napsat text, vím, co chci tím říct. Hodněkrát se stane, že to ve mně nic nezpůsobí a já řeknu, že to dělat nechci. Pak to většinou uložíme do šuplíku, máme tam uloženo už hodně věcí a možná je někdy použijeme, vyvíjím se. Ale přitom vlastně píšu pořád o tom samým, o tom, co se odehrává ve mně samotným. Pořád tvořím jenom jednu písničku, která má různý podoby a pokud jich napíšu deset, bude to pořád ta jedna jediná.

Vím, že jste hráli i hodně koncertů mimo naše hranice, kde se vám hrálo lépe a jak koukáte na naší electro scénu?

Aleš: Pro každou kapelu je skvělý, když se dostane na koncertování ven. Je to jako kdybys tady koncertoval deset let a pak bys vyrazil ven do cizí země. Poznáváš úplně jiný lidi a mně to přišlo hodně svěží. Je to hodně velký zážitek a každýmu bych přál to prožít. Mě jen trochu mrzí, že venku jsou ti lidi více otevření, než je tomu u nás. Přijde mi, jako by se lidi u nás báli zajít na něco neznámýho a díky tomu se neví o kvantu suprových kapel. Venku je normální věc, že ty lidi jdou, i když tě neznají a chtějí poznat, co hraješ. Pod pódiem stojí třeba sto padesát dvě stě lidí a i když to není zrovna jejich styl, tak si můžou říct, že poznali něco novýho, oni prostě víc žijou.
Andrej: Ono je to rozdílný, někde jsou více otevření, někde míň, ale není to o tom, že bys nad tou míň otevřenou zemí chtěl nějak uzavřít vodu a už tam nechtěl jet a zanevřel na ní. Pokud děláš hudbu, tak bys ji neměl dělat takovou, že víš, že by to třeba fungovalo pro Německo, tohle pro Polsko, Slovensko a tak dál. Je jasný, že úspěch je příjemnej, ale hudbu asi neděláš jenom kvůli němu. Přijde mi, že tam venku je to lehčí. My jsme byli v Ljubljani, kde hrály tři kapely na jednom místě - jedna z Kanady, ta další byla z Japonska a pak jsme tam byli my. Pár dnů před námi tam hráli třeba Kraftwerk a těm lidem nic nebránilo, aby na nás nepřišli, nebyli unavení. Předtím asi neznali ani jednu z těch tří kapel - nešli kvůli nějakému jménu, ale chtěli to poznat a chtěli nejspíš vědět, co ta česká kapela tam předvede. A to rozhodnutí, jestli ta kapela byla dobrá, nebo špatná, si nejspíš oni sami rozhodli na konci koncertu. V tom je možná ten rozdíl. Já, když jdu na koncert, tak se chci bavit, vnímat, co mi ta skupina dá, a buď se to povede, nebo ne, ale když to třeba nedostanu tak, jak bych chtěl, to mě přece neodradí od toho, abych příště šel znovu na něco, co neznám.

Když jsem vás viděl na akci LETEM (Live! Electronic Tuesday Evenings In Matrix), tak mě zaujalo, že váš koncert má určitý koncept. Máte raději pokaždé jiné pořadí a složení skladeb nebo ucelený program, který postupně zdokonalujete?

Aleš: S každým koncertem se tam dostává něco odlišnýho a každý koncert je jiný. Teďka po vydáni desky asi pojedeme koncerty s ucelenějším programem zaměřeným právě na tuhle desku. Ono je lepší, když to pořadí je stálejší a před každým koncertem pak nemusíš přemýšlet, jak vlastně tenhle vál má vypadat, mohl jsi se na tom pódiu uvolnit a to bude asi teď pro nás hodně směrodatný.
Andrej: Jak se v té kapele vyvíjí jednotlivý osobnosti, tak se i mění program samotnej. My chceme, aby na tom koncertě došlo ke nějakýmu lehkýmu spojení s lidma, aby pochopili to, co jsme jim tímto chtěli říct. Nejde o to, že se kvůli tomu budeš stavět na hlavu. Naším cílem není je jednoduše vystrašit.

Jaké tedy máte nejbližší plány kromě koncertování?

Andrej: Já nedokážu přepnout z nahrávání jedné desky na druhou. Teď jsem jí plnej a nějakou dobu to potrvá. Může se stát, že už mě nic nevyprovokuje, že nepřijdou další inspirace, který by mě nakoply k tomu, abych začal dělat na něčem novým. Může se stát, že další album nikdy nevznikne a zůstane jenom u tohoto. Já to doopravdy neumím odhadnout, co kromě koncertů teď bude dál. Je taky otázkou, jestli má smysl vydávat další takhle lapenou desku pro padesát lidí nebo tak. Když ale nad tím přemýšlím, tak je fajn, když někoho tou hudbou oslovíš a prodáš pět set kusů nebo padesát, možná i jeden, protože to asi stejně má nějakej smysl.
Aleš: Přemýšlíme o živým bubeníkovi, živé nahrávce, videu, ale plány nejsou.

Několikrát jsme tu zmínili taneční hudbu, myslíte, že je na ústupu, skomírá?

Andrej: Já na to koukám trochu jinak. Když tady byla čistě jen ta "dýdžejina" a nikdo nic nehrál živě, tak jsem si říkal, že to musí nějak rychle zaniknout, že to lidi nebude bavit, ale teď tuším, že všechno je, jak má. Já si myslím, že jednou skončí, ale to už někdo mohl třeba říct před dvaceti lety, že rock'n'roll skončí, on de facto skončil, ale skončil doopravdy? V taneční muzice je potenciál, který se musí teprve pořádně využít a to je otázkou času, aby se na těchto základech vybudovalo něco, co ty lidi bude bavit, co budou poslouchat třeba i doma a obohatí je to.
Aleš: U nás se ta taneční scéna taky vyvíjí. Před deseti lety stačilo, aby tam byl pořádný dupák a lidi byli v extázi. Dnes když přijdeš na nějakou párty, tak se ten dýdžej musí sakra ohánět, aby hrál zajímavě a aby to ty lidi bavilo. Když jdu na koncert nebo párty, tak i ten dýdžej, kterej je schovaný někde vzadu, mě musí něčím oslovit, abych měl na co koukat. Možná problém je v tom, že ty lidi teď nemají na co koukat a poohlíží se jinam, to se ale může zase změnit.

A lákalo by vás třeba někomu něco zremixovat?

Andrej: Já nevím, co by to mělo být, co bych od takové spolupráce mohl očekávat. Taková nabídka tu zatím není.
Aleš: Pokud by to byla sračka, tak s tím asi nic neuděláš. Muselo by to být něco, s čím se dokážeš ztotožnit, přijmout to a zajímalo by tě s tím něco udělat. Pokud bych měl třeba remixovat něco od Kabátů, tak bych do toho rozhodně nemohl jít.

Máte velmi dobře udělané stránky (www.gavora.cz), na kterých máte i možnost volně si stáhnout dřívější nevydaný materiál. Jak se koukáte na pojem internetového pirátství s hudbou?

Andrej: Já tomu moc nerozumím. Je mi jasný, že pokud kapela je u nějakýho velkýho vydavatele a má vůči němu nějaký závazky, tak asi jen tak nemůže něco někde dát zadarmo. Tohle vím, jak funguje. My jsme ale v trochu jiné situaci. Vydáváme u indie labelu a chceme, aby o nás lidi něco napřed věděli, proto nás potěší víc, když si třeba něco na našem webu z naší tvorby poslechnou a pak třeba přijdou na náš koncert nebo si koupí naší desku. Někoho potěší, jen ten pocit, že to stáhnul zadarmo. Na druhou stranu jsou lidi, kteří tímhle jaksi opovrhujou, chtějí zaplatit a když za tu hudbu dají nějaké peníze, vidí v ní nějakej artefakt, nebo tak něco - víc si váží věci i sebe. Ale obecně - já si myslím, že takový kapely, jako jsme my, mají díky internetu tu nejlepší možnost, jak svou hudbu dostat k potencionálnímu posluchači.

Co byste tak nějak závěrem vzkázali, vykřikli do světa?

Andrej: My děláme elektronickou hudbu a já bych rád viděl spektrum různých kapel a že se něco velkýho děje. Na téhle hudbě je skvělý to, že ji může dělat každej, pokud se někdo pokusí něco udělat, ať se do toho nebojí jít naplno. Možná to pak nebude stát za nic, že to nebude dokonalý, kašlat na to. Elektronickou hudbou toho můžeš ukázat strašně moc, možná i víc než hrou na kytaru. Přál bych si zažít pocit, kdy někdo přijde a řekne ti, že jsi ho inspiroval k tomu, aby dělal muziku.
Aleš: Když si někdo poslechne, koupí naší desku, byl bych rád, aby nás vzal a nehodil do nějaké škatulky, jako je třeba techno nebo EBM, protože tam nepatříme. Aby si ji poslechl člověk, který poslouchá elektroniku a něco v té desce našel, co ho zaujme.
Andrej: My nechceme teď říkat, kupujte naše cédéčka, poslouchejte naší muziku. Je to o tom, že člověk by si měl udělat o hudbě svůj názor a pokud se tyto názory vytratí, může vzniknout nějaká unifikovaná, šedá muzika, a to ji v jistým slova smyslu zabije. Nakonec si ale doopravdy nemyslím, že se to stane. Tuším, že stačí málo, jenom se nebát otevřít, totiž - nezdá se mi to až tak těžký...

Díky za rozhovor.