Jasona Nevinse u nás sice mnoho posluchačů vůbec nezná, ovšem v Americe je jednou z největších hvězd taneční muziky. Začínal na větší rozhlasové stanici, kde pravidelně pouštěl rozmanitou směs skladeb undergroundového housu a běžně dostupného dance newyorské hudební scény. Pak se s fanouškovským nadšením pustil do vlastních remixů a než se nadál, už si hrál s písněmi těch nejúspěšnějších muzikantů. Zlomový byl pak šest let starý remix "It's Like That" pro hip-hoppery Run DMC; prodalo se ho na pět miliónů kopií, vedl pozice hitparád ve více než třiceti zemích a nakonec vymrštil Nevinse tam, kde je teď - na pozici uznávaného producenta, remixéra a DJe, který má za sebou desítky a desítky zakázek pro hudebníky velikosti Prince, Falca, Madonny, Depeche Mode, Britney Spears či Anastacie. Jak stojí na jeho webových stránkách, je na nejlepší cestě zničit taneční parkety. Ne že by se toto tvrzení s obsahem nového alba přímo shodovalo, ale něco na tom bude.

Být DJem na jedné z těch nemegalomanských diskoték, nebojím se z desky "The Funk Rocker" pustit absolutně cokoliv; jde totiž přesně o ten typ rafinovaného hluku, kterým se návštěvníkům takovýchto akcí rozhodně zavděčíte (pokud jej tedy nepustíte vprostřed ploužákového setu, že). Na druhou stranu, nejste-li vyloženě diskofil, či pokud se zrovna nenacházíte v nehorázně rozparáděném rozpoložení, doma po něm asi zrovna často nesáhnete.

Obsah nahrávky je možné rozdělit na tři podmnožiny, jež jsou od sebe už na první poslech vcelku lehce odlišitelné. První skupinou jsou remixy písní více či méně známých, převážně rockových intepretů a kapel, známých z osmdesátých i devadesátých let (Duran Duran, T.Rex, Joan Jett aj.). Druhou rovinou repertoáru jsou vlastní skladby, složené pro komerční účely jako doprovod pro film, televizní pořad či videohru. A konečně do třetice na albu najdeme věci, jež bych pracovně nazval písně podmnožiny feat. Jen Cella.

Jasonovu remixérskému nadání bylo podrobeno celkem šest kusů desky. Už první z nich, otvírák "Alive", pracující s hitem Duran Duran "Hungry Like The Wolf", napovídá, že nejde o ten typ předělávek, na něž jsem si v recenzích zvykl nadávat jako na neinvenční, zbytečné a tupé tuc-tuc odvary vlastních originálů - Nevins se tomuto modelu evidentně snaží vyhýbat (pravda, mírně k němu sklouzne v "Don't Make Me Wait", pracující se segmenty "You Make Lovin' Fun" Dona Jolea, nejde však zase o takovou tragédii, jakou musíme trpět jinde). Povedené míchanice hutného spodku a výseků z písně, poskládané s citem, rafinovaně a zábavně, rozhodně mají šanci jak u rozpařených diskofilů, tak u fanoušků původních věcí.

Už bylo zmíněno, že skladby skupiny druhé, tedy vlastní a původní tracky, vznikly s ambicemi býti součástí nějakého soundtracku. Pokud mám u této myšlenky zůstat, zaškatulkoval bych je jako ideální repertoár pro případné pokračování filmů typu "60 sekund", "Rychle a zběsile" a jim podobných. Přestože se v nich snaží Nevins více pracovat s atmosférou, většina z nich je naprosto nevzrušivých.

Odlišným šálkem čaje jsou pak písně podmnožiny feat. Jen Cella, tedy skladby, které nejsou remixy již jinde publikovaných skladeb, ale zároveň v jejich rámci musela Nevinsovi vypomoci skupina několika muzikantů. Největší kus práce odvedla rozněžnělá tvrďačka Patti Maloney, na jejímž přesvědčivém výkonu jsou písně v podstatě postaveny. Jde o kusy mnohem rockovější, než je zbytek alba; "He's My Drug" a "Go Fuck Yourself" ještě lze označit jako disco, "Body Mind & Spirit", "I Wanna Get Off", "Here I Come" jsou už však takřka čistě kytarové. Zda je Jen Cella Nevinsovým doprovodným projektem, či jde o samostatnou skupinu, se mi nepodařilo zjistit, každopádně za jejich přispění vzniklo celých pět kusů desky, které znamenají příjemné zpestření v té spoustě roztančených vypalovaček.

A tím jsem se dostal k největšímu minusu této desky - aranžerskému stereotypu. Ať už je totiž její obsah sebeříznější, stále stejné schéma postavené na automatickém bubeníkovi, base, kytaře, keyboardech a počítačích už po půlhodině začíná nudit a po celých padesáti minutých prudit. Jak bylo řečeno v úvodu, zapařit na dva tři kusy, případně si pustit část alba jako zvukovou kulisu určitě bude mít něco do sebe, do sluchátek k odpolední siestě tato deska ale rozhodně není.