Čtveřice Wohnout je po delší době opět pěkně čilá. Jakmile vydala "Rande s panem Bendou", už se vrhla do klubů. Do toho poskytuje rozhovory a přemýšlí o prvním DVD. Volného času kluci nemají zrovna na rozdávání, ale zase bylo o čem mluvit s Matějem Homolou, kytaristou a zpěvákem.
© www.wohnout.com Občas je všechno proti vám. Třeba když chcete po koncertu nějaké kapely udělat rozhovor s jedním z jejích členů a pár dní předtím vám organizátoři kýžené vystoupení zruší. Domluvíte se tedy na emailovém řešení, ale odeslané odpovědi do vaší schránky z neznámých důvodů nedorazí. Zpovídaný se nabídne, že celý rozhovor napíše znovu. Když už máte radostný pocit, že jste se dočkali, vyvstane další problém - podělá se počítač. Právě tímto způsobem jsme spolu s Matějem Homolou, zpěvákem a kytaristou kapely
Wohnout, vyčerpali veškeré varianty smolných i nešťastných okolností. Nakonec se však zadařilo a vy si můžete přečíst jeden z nejzábavnějších rozhovorů, jaké kdy na musicserver.cz vyšly.
Jako předskokanům Kollerbandu vám padlo několik koncertů. Proč?My jako kapela tomuhle říkáme "věci mezi nebem a zemí". Na turné
Kollerbandu pracuje asi tisíc pořadatelů, manažerů, agentur a tak dále. Takže někde se na poslední chvíli rozmysleli a bylo to nezvratitelný. Je to nepříjemný pro lidi, co si na nás koupili v předprodejích lístek. Naopak spokojeni můžou být ti fandové
Kollerbandu, kteří nás třeba nemusej. Takže to byl svým způsobem pozitivní krok. Nicméně na ty společně odehraný akce budem vzpomínat rádi, byly to mejdany jak řemen.
Někde jste uvedli, že právě na turné Kollerbandu natočíte hlavní materiál pro chystané DVD. Ovlivní výpadek nějak jeho přípravu?Neovlivní. Naše koncerty si průběžně zaznamenáváme už od první akce, máme tolik pásek, že bychom je párkrát omotali kolem zeměgule, otázkou je, kdo to bude jednou probírat. Z
Kollerbandu jich máme asi sedm, dost ze zákulisí, to je ale tajný.
Když už jsme u toho - prozradíte nám nějaké podrobnosti k obsahu DVD?DVD je zatím jen v našich kebulích, ale teď po vydání desky máme čas přemýšlet o něčem takovým. Vydat nevydaný skladby nebo udělat s někým jinej hudební projekt či dát dohromady DVD. Kdyby už na to došlo, pojali bychom to jako pelmel, čili ne jen jako jeden koncert. Uvidíme příští rok.
Pojďme k vaší nové desce. Jak jste s ní spokojeni? Víte už teď o něčem, co byste udělali jinak, byla-li by možnost?Těžko říct. Něco jo, ale jsou to nepodstatný blbosti, navíc typu: tady v sóle tenhle slajd mohl bejt víc proslajdnutej, takže vcelku jsme spokojeni. Ale tím netvrdíme, že je to naše nejlepší deska. Když nezapadne, bude to úspěch.
Ptám se, protože v bookletu děkujete DJovi Georgemu za to, že vás nebude hrát, když jste v blízkosti, zrovna nevychvalujete ani první dvě desky. To máte problém poslouchat sami sebe?Jak kde. Doma nebo v autě nám to nevadí, ale nesmí se na nás nikdo koukat, jak si při tom tancujeme. Ale když jdeme do hospody, tak se chceme bavit jako ostatní a neposlouchat sami sebe. Je nám trapně. DJ George hraje v jedný naší oblíbený hospodě, ví, že nám to vadí, ale stejně nás pouští. Výkupný je panák, ale pán pije jameson, takže se to prodraží.
© www.wohnout.com Navzdory kritice raných posluchačů se mi zdá, že jste s novou deskou o něco přitvrdili. Byl to záměr?Nebyl. Písničky přicházejí nahodile a my už delší dobu neřešíme tvrdost nebo měkkost. Něco je takový, něco makový. Chceme dělat pestrou hudbu, dobře si zahrát a nebýt něčím omezení, to je pro nás prvotní. Naše první deska byla dost přímočará, další tři experimentální. A to nás baví víc.
Mrzí vás, když vám lidi vyčítají, že jste vyměkli, nebo je vám to jedno?Nikdy se nezalíbíš všem, a proto je jenom jedna cesta - dělat si to po svým a když se na to někdo nalepí, tak jedině dobře. Takže nemrzí. Samozřejmě, že je příjemnější, když ti mažou med kolem huby, než kdyby ti mazali tvář dlaní rychlostí facky, ale my si vážíme každýho názoru. I když se jím nebudem řídit. Máme od toho na našich stránkách fórum, lidi tam píšou názory a mezi těmi, že jsme nevyměkli, samozřejmě i ty, že jsme vyměkli. Jenomže měknutí a tvrdnutí jsou neuchopitelný pojmy. Je to tempo, rytmus, zkreslení kytar, nebo barva hlasu? Pojďme radši dál.
Budete se snažit nějakou píseň protlačit do rádií nebo jste na tuto mediální oblast rezignovali?Situace je stále stejná, dramaturgové v rádiích mají naše CD a vše další záleží na nich. Hraje nás spousta malých a lokálních rádií, která se nebojí riskovat a pro nás je to příjemný, neboť když hrajou nás, hrajou i ostatní neprovařenou chamraď, takže jsme v dobrý společnosti. Celoplošné stanice nás nehrajou a my jsme se s tím naučili docela dobře žít. Na žádný dveře v rádiích neťukáme, nic speciálního pro rádia neskládáme.
V tiskovce k nové desce stojí: "Skok dál by byl, kdybychom přibrali třeba elektroniku, začali bychom hrát se samplama." Dovedete si dnes, se čtyřmi deskami za sebou, představit, že v budoucnu takový experiment proběhne? Vím, že dřív jste měli k počítačům odpor.My se bráníme propagandě nějaký politiky, o lásce nezpíváme, neboť je to už strašně provařený, a elektronika se nám do hudby nehodí. Odpor k počítačům v hudbě se týká toho, že počítač tě může spolknout jak kámen Čestmíra. Úplně se vidíme. Brnkáš na kytaru, lalala, pohoda, nápady choděj, pak zkusíš přidat do toho nějakej chemickej pazvuk a hele, ono to hraje a výborně. Přidáš další a když to nezabrzdíš, už jenom jezdíš myší a hraješ techno. Jinak je to každýho věc.
Tvrdíte, že muzika musí hýřit optimismem. Máte v šuplíku i nějaké ponuré texty nebo melodie, které do repertoáru Wohnoutů nesedly?Jestli jsme to někdy tvrdili, tak to bylo mylný tvrzení, neboť v hudbě se nemusí nic. Je ale fakt, že máme rádi, když hudba povzbudí, smutníme jinde. Nemáme, myslím, žádnou ponurou věc, spíš třeba takový tajemný nebo dejme tomu zastřený, ale převažuje těžce vydřená veselost.
© www.wohnout.com Odmítáte neveselé písně i jako posluchači?V podstatě ano, i když třeba Nohavica umí bejt krásně smutnej. Nejkrásnější smutná písnička je podle mne buťácká "Nad stádem koní", v tu chvíli mám pocit, že umřít je snad krásný. Na druhou stranu třeba Kryl na mě působí vyloženě depresivně, nic proti. Nevyhledávám death, grindcore a spol., pokud je jen o naštvaným blití do bordelu a tak dále. Ale když si nějaká kapela dá smutnou jen pro zpestření, nic proti.
Texty písniček na mě dělají dojem takové spontánnosti a lehkosti, že si kolikrát říkám: "Sakra, ti kluci mají básnické střevo jako řemen". A vy přitom tvrdíte, že právě texty jsou největší porod. Kolik procent písní na vás přijde přirozenou cestou a kolik ze sebe lámete?Dík za kompliment, zapíšem si tě na seznam oblíbenejch novinářů. Naše texty... Dá se to přirovnat k někomu, kdo umí salto vzad, jakoby se nechumelilo. Ale aby to tak vypadalo, musel dřít jak kůň. Obdivujem lidi, co sypou texty z rukávu. Čeština je krkolomná, v angličtině všechno užvatláš, ale naší rodnou řeč nám dělá problémy zpracovat do toho, aby šlapala. Někdy máme hodně verzí textu k jedný věci, ale jsme na to dost pintlich, když se nám tam něco nezdá, tak radši pro klid uděláme ještě verzi další.
Kdosi o vás prohlásil, že pro rým a rytmus byste i logiku zavraždili. Je to pravda, nebo je smysl prvořadý?Byla to pravda. Po našem debutu, což byla sbírka nesmyslů, jsme přísahali čestný pionýrský, že už to do budoucna vždy o něčem bude. Toho se zatím držíme, i když kolikrát text změní logiku na základě nějakého rýmu, odbočí se jinam a to je možná na jejich výrobě to nejzábavnější. Rým musí zasekávat, prostě
bunda-runda a ne
bunda-šunka. Zároveň ale chceme, aby text měl důvod existovat sám o sobě, takže je to boj smyslu s mírem a trvá dlouho, než zjistěj, že ruku v ruce jim bude nejlíp.
Křtili jste ve velkém sále Lucerny. Znamená to, že se pomalu přesouváte do větších prostor?Ne. Lucerna byla výjimečná akce, kromě Prahy zůstaneme v klubech, nechceme se toho vzdávat, i když musíme kolikrát vycházet ze situace na menším městě, kde třeba klub nemají. Takže kulturákům se občas nevyhneme.
Jak to máte s fanoušky, kteří za vámi po koncertu chodí a zvou vás k baru?Dobře, ale někdy je toho moc. Někteří tě alkoholem chtěj snad zabít, obzvlášť na Moravě se hostí a není slušný odmítat. Člověk má, co se týče pití, určitou kapacitu. Takže někdy to končí tragicky.
Před dvěma lety jste mluvili o tom, že úspěšně spějete k fázi, kdy seknete s prací a budete se věnovat jenom hudbě. Stále se ještě živíte i mimo hudbu? "Pedro" byla po této stránce dost zlomová deska...Jedinej, kdo chodí pravidelně makat, je bubeník Fenek. Basák Zemánek pracuje jako bohém, brácha Honza dělá grafiku, já jsem fotograf, ale teď už se v podstatě věnuju jenom kapele. Vaříme těžkou škváru, jenom pro vaší informaci.
Na Wohnout.com dost frekventovaně vychází Wohnout Times. Předpokládám správně, že internetu jako médiu přikládáte veliký význam?
© www.wohnout.com Dost velký. Nemusíme tady rozebírat, že si tam člověk všechno najde,
Wohnout Times a další věci jsou o přímým kontaktu s lidmi, tak jako by to mělo být na koncertě. My tam píšem různý slohovky, je to bez korektur a lidi můžou vidět, jací jsme analfabeti.
Kolik hodin denně trávíte u počítače?Co nejmíň. Není to zdravý. Občas si děláme sami klipy, to jsem u toho měsíc deset hodin denně. Jinak tak hodinu. Honza je na to maniak.
Musicserver.cz znáte, že?Jistěže. Je to nejlepší Musicserver v Kosmíru.
Máte nějaké poselství či vzkaz pro naše čtenáře?Takovej standard: ať máte baráky, auta, sluhy, bílý tygry na dvorku jako my, není to špatný. Stačí vzít kytaru po dědovi a něco zalalalat.
Díky mockrát. Ať se daří!