Mít tak zvučné jméno jako Dan Bárta vůbec není sranda. Tak například po více než dvouhodinovém vyčerpávajícím koncertu nemáte chvíli klid - fanoušci se vám dobývají na dveře s žádostí o podpisy, ti opilejší z nich vás se slovy "pojď na panáka" tahají za triko a když odmítnete s tím, že musíte ještě poskytnout pár rozhovorů, postaví se vám do cesty, násilím vás zadrží a snaží si vás přivlastnit. Alespoň tak mi to připadlo po koncertu kapely J.A.R. v Olomouci. Jenom než se Dan prodral kratičkou chodbou tamního U-klubu k opuštěnému stolku u zdi, uplynulo snad deset minut. Zde si chvíli poseděl s reportérem regionálního rádia, se vstřícným úsměvem rozdal několik autogramů, odmítnul dalších pár panáků a až poté se mohl věnovat mně. "Vtip je v tom, že ty otázky, který mi pokládáš, slyším prvně v životě a ani já jsem si na ně zatím nestihl odpovědět," ospravedlnil pak již několikátou odmlku, když jsme se překlenuli přes neopomenutelné téma plánů do budoucna.

Hned na úvod se nemůžu nevrátit k dnešnímu koncertu. Přijde mi, že jste daleko rozjetější než vloni - víc řádíte, neberete se tak vážně. Čím to?

Asi tím, že už jsme starší chlápci, za takovejch dvacet let už nám bude jenom doutnat pařez. (smích) Prostě jsme přišli k sobě a že jsme rádi, že spolu můžem hrát, což se odráží na tý atmosféře.

Slavíte patnáct let. Znamená to pro vás jako pro kapelu vůbec něco?

Je dobrý rozblbnout se v šatně před anebo po hraní starejma historkama, abysme si trochu uvědomili, že už jsme relativně jetý, ale nikdo na to nijak moc nemyslí. Že bych třeba vprostřed nějaký písně zesentimentálněl a řekl si, ó, už patnáct let, ty brďo, to vážně ne.

Už jsem se na to před rokem ptal Klempy - zkus nějak shrnout, co pro tebe J.A.R. znamená.

No, jsou to moji kamarádi. Lidi, se kterejma se bavím o věcech pro mě důležitejch, o věcech hodně osobních, lidi, který mám rád. Tady se fakt dá mluvit o štěstí, že se sejde takovej band, ve kterým každej umí škubat za tu správnou stranu provazu, a i když je každej fakt nebezpečně praštěnej, umíme se navzájem tolerovat, což je důležitý. A když to pevně hraje, tak je to prostě skvělej zážitek.

Počítá se při příležitosti výročí s něčím, jako je výběrovka nebo DVD?

Podle mě je to turné, je tak akorát.

O výběrovce se ale mluvilo.

Já nevím, na tohle jsem fakt malej pán. Tyhle věci daleko víc řeší Roman, Vaktořák a Klempa, protože oni jsou tím duchovním triem, okolo kterýho se to tak jako motá, ale v přípravách ani v plánu nic takovýho není.

Nová deska ale v plánu je.

Když všechno dobře dopadne, tak bysme na to měli v dubnu v květnu vlítnout. Róza (Roman Holý - pozn. red.) už možná něco má, Klempa má texty skoro hotový, takže z toho něco vyberem a každej pak bude cvičit jako šílenec, aby se to uskutečnilo.

Jak to je v případě Illustratosphere? Je i ta ve fázi nějakých příprav?

Ne, to ne, to jsou spíš věci, který se dějou kontinuálně. Nevím, jestli se dá považovat za přípravu na desku, když jdu, napadne mě nějaká melodie a já si řeknu, jasně, hm hm hm, tu melodii si nějakým způsobem zapamatuju a pak zaznamenám.

Dvě písně z "Entropicture" mají remixovou verzi. Jak se díváš na remixy?

Jako na cokoliv. To se musí umět, není to sranda. Remix je principielně zvuková koláž, to znamená, že přichází hudebník, respektive někdo, kdo má nějakej hudební názor, ale třeba neumí skládat, vezme z různejch momentů různý kousky a tak to jako splácá dohromady a buď je to zdařilý, nebo to není zdařilý. Iks písniček mi třeba přišlo bezvadnejch a potom jsem se až dozvěděl, že jde o remix nějaký jiný kapely.

Jak se ti konkrétně líbí ty remixy písní z "Entropicture"?

Já si myslím, že "Planetám" se povedla víc. Co se týče "Etniky Et Nikoly", tam došlo k takový drobnosti, že vzhledem k tomu, že my jsme nenahrávali na mřížku, ale živě, tak tam v jedný chvíli dochází k takovýmu nepěknýmu rytmickýmu nesouzvuku, kterej ten chlápek, co to dělal, neohlídal. Ale to je mi v zásadě jedno, ať si každej remixuje, až se mu kouří z hlavy.

Klempa se mi mezi řečí zmínil, že ti moje hodnocení "Entropicture" přišlo co do chvály přehnané. Máš tenhle pocit často, nebo jsem výjimka?

Tak víš jak, ono je to zvláštní, někdy až legrační, když člověk o sobě takhle čte. Takový ty výrazy jako brilantní kytarové tóny protínaly zvukovou clonu... Třeba když stojíme na tom pódiu a intenzivně tam prožíváme každou vteřinu, tak se každej lehce nachytáme, že jsme něco posrali, udělali nějakou drobnou chybu, ale ono se to celý v tý mase energie, která je vysílána, zase pěkně ztratí, takže to těm lidem ani nepřijde. Klempa zrovna dneska říkal dobrou věc, že ty lidi se sem za náma přicházej pobavit a trošku se z toho i připosrat, tudíž nám leccos odpustí, a to je od toho diváka velmi příjemná sobeckost.

Rozhovory s tebou se hodně často stáčí k udílení Andělů, které vyhráváš už skoro pravidelně. Víš o někom, o kom bys mohl říct, že by si to ocenění taky zasloužil, o někom, komu bys tu cenu rád přenechal? Já sám bych byl rád, kdyby si akademici už konečně všimli taky Matěje Rupperta.

Matěj Ruppert má před sebou velkou budoucnost. On prostě ví, co chce. Teď jsem slyšel náslechy nějakejch novejch věcí, který dělal, a to se mi líbilo hodně. Ale že bych začal provolávat, oceňte ho, on si to taky zaslouží, na to se můžu vyfláknout.

Sleduješ nějak pozorněji úroveň českých zpěváků?

Strašně málo, na koncerty chodím velmi zřídka, rádio nemám, televizi nemám, takže si pouštím lidi, který jsou prokazatelně dál než já, a poslouchám jak to dělaj.

Co například posloucháš teď?

Třeba "Baltic Voices vol. 1", což jsou práce pro smíšený sbor od autorů současný vážný hudby, jsou tam věci od litevskejch, finskejch, švédskejch skladatelů, to poslouchám hodně. Poslouchal jsem album "Hejira" od Joni Mitchell, poslouchám "Speaking Of Now" Pata Methenyho, poslouchám Richarda Bonu, Kurta Ellinga, Vince Jonese a tak dál a tak dál. Teď v autě jsme poslouchali nějakou desku Vitouše ze sedmdesátýho osmýho, kterej je jako kontrabasista zase parketa Robertova (Robert Balzar, basák J.A.R. - pozn. red.). Před nedávnem jsme byli v Krnově, tam jsme si odehráli super koncert, potom Vaktořák s Maceoem (DJ Maceo, mj. spoluzakladatel pořadu "Groove" Evropy 2 - pozn. red.) udělali diskošku a pařili jsme na pecky od Jacksona, od Wondera a to jsou takový nátěry, že jsme trsali jak patnáctiletý telata. (smích)

Letos na jaře jsi byl hostem pořadu "Pressclub" Frekvence 1, kde padaly dost ožehavé otázky. Překvapilo mě, že jsi na ně otevřeně odpovídal, aniž bys musel. To na sebe práskneš opravdu všechno?

Zrovna dneska ráno jsem ležel v posteli, shodou okolností tady nad tím přemýšlel a říkal si, proč já jsem rovnou jenom neřek, že se o tom prostě nebudu bavit, proč jsem se nezved a neodešel. Ale problém je prostě v tom, že jsem idiot určitého typu a tím pádem mi nezbývá nic jinýho, než bejt slušnej.

Neposloucháš rádio, nemáš televizi, někde jsi se zmínil, že nejezdíš autem. Snažíš se si držet civilizaci a tady ty moderní záležitosti dál od těla?

Vůbec ne, žiju v hlavním městě, v jedný z velmi prudce pohyblivejch čtvrtí a normálně žiju ten aktivní městskej život, ale na tyhle věci prostě nemám čas.

Takže věci jako mobily a internet pohltily i tebe.

Tak jasně, s počítačem trávím třeba i pět šest hodin denně, za mobil měsíčně utratím nekřesťanský prachy. Ono nejde o to, že by mně vadily moderní technologie, to vůbec ne, ale spíš se tou spoustou informací, který mně nepřijdou důležitý, nehodlám zabejvat. Na internetu se snažím sjíždět věci, který mi přijdou prospěšný, a to samý bych si představoval s televizí, ale tu nemám, i když možná dělám chybu v tom smyslu, že pak nemám takovej přehled, kterej bych chtěl mít. Kluci se v šatně občas baví o pořadech, který viděli, a že to byl dobrej dokument a že tohle byl vtipnej film a že todleto a támdleto a tak dál a já jsem prostě v těchhle věcech totálně mimo. Ale je to prostě mnou zvolenej přístup, kterej mi vyhovuje.

Musicserver.cz asi znát budeš, jestli jsi četl tu recenzi.

Jo, to jo, ale fakt se ti teď přiznám, že tam moc často nechodím, takže v tomhle smyslu toho ze mě moc nedostaneš.

Co bys vzkázal čtenářům?

Použiju toho Klempu, protože on je na tyhlety vzkazy dobrej. Klempův vzkaz, kterej normálně posílám dál, je - starejte se o sebe. (smích)

Moment, to už jsme tam jednou měli.

No, to nevadí, jakmile to nebude vadit jemu, nechme to tam.

Tak mockrát díky, ať se ti daří.