Retro v naprosto excelentním stylu

Poprvé jsem tuto zpěvačku zaregistroval po doporučení na jakýchsi stránkách o muzice. Po poslechu alba, které bylo už tehdy (asi před půl rokem) celé k slyšení na jejích stránkách, mi bylo jasné, že pokud si nějaká deska zaslouží ode mě letos plný počet, pak je to právě tato. A to jsem ani nevěděl, co je Renee vlastně zač. Renee Olstead natočila toto album ve čtrnácti(!) letech. Ovšem původním "povoláním" je herečka, kterou jste mohli zahlédnout ve filmech "End Of Days" s Arnoldem Schwarzeneggerem, "The Insider" s Rusellem Crowem či ve filmu "13 Going On 30". Nějaký čas působila v seriálu "Still Standing", kde ji objevil jeden z nejslavnějších producentů David Foster. Renee mu byla doporučena a on po krátkém poslechu jejího hlasu neváhal a nabídl jí lukrativní kontakt, a nutno říct, že objevil talent, který se zjevuje málokdy.

Poměrně dlouhý čas se hledal způsob, jakým dostat jazzovou či swingovou hudbu mezi mladé publikum, aby nezůstala zapomenuta v hudebních dějinách. Dalo by se říct, že první, komu se to povedlo, byla Norah Jones, ta si ale vytvořila svůj styl, který do sebe nasává spousty jiných hudebních žánrů a už to není klasický jazz. Renee Olstead se naopak blíží spíše ke klasickému pojetí, i když i ona tomu dává něco ze sebe. Ovšem jednu věc mají tyto dvě dámy společnou - vynikající, až neuvěřitelný hlas. Zatímco u Norah to není, řekněme, "nic neobvyklého", u čtrnáctileté Renee je to zázračné. Někdo o ní dokonce napsal, jestli se tu neobjevila odněkud z Marsu. Její hlas je chvílemi elektrizující, chvílemi oscilující, nakonec až neskutečně romantický a ve srovnání s jejím věkem zní velmi dospěle. Rozhodně nezní na -náct, ale spíše na -cet. Ve srovnání s ní působí hlas Joss Stone jako chudý příbuzný. Když slyšíte jazzové standarty v jejím podání, máte pocit, že jste se přesunuli v čase o několik desítek let zpět a vůbec neposloucháte desku z počátku třetího tisíciletí. Je sice příjemné poslouchat nové trendy v hudbě, ale přeci jen občas stojí za to zastavit se a poslechnout si to, co bralo naše předky.

Co se týče produkce celé desky, pak je samozřejmé, že si ji vzal na starosti sám David Foster, kterému pomáhal Humberto Gatica (Garou), který i celé album mixoval a i on odvedl vynikající práci, stejně jako mladí a velice talentovaní muzikanti. Hudebníci však spíše svými sóly, i když výborně zvládnutými, dokreslují perfektní zpěv Renee Olstead, který celému tomu všemu vévodí. Asi nikoho nepřekvapí, že většina písniček je již nějaký ten pátek na světě a jejich výběr má na svědomí David Foster společně s hlavní aktérkou. A musím napsat, že i to, co bylo vybráno, ať to jsou jazzové standarty, swingové skladby nebo romantické bluesové písničky, perfektně Renee sedí.

Úvodní "Summertime", na kterou jako jedinou jsem si nemohl dlouho zvyknout, pochází od George Gershwina. Renee Olstead zde hned od počátku ukáže spousty poloh a neuvěřitelný feeling. Z tiché a pomalé písničky se přes svižnou swingovou mezihru stane dravý energický song a chvíle, kdy zcela bez špetky respektu frázuje "Your Daddy's Rich, He's Rich", vám zůstane dlouho v paměti. Následující "Taking A Chance On Love" s nepřeslechnutelným sólem na trubku trošku zvolní předchozí vypětí. O tom, že Renee je vlastní i scat, přesvědčuje v písničce s příšerným názvem "Is You Is Or Is You Ain't My Baby". Znatelné zpomalení přijde se "Someone To Watch Over Me", která je snad nejpomalejší a nejměkčí skladbou na desce a posluchač si zde může vychutnat všechny drobné nuance jejího hlasu. Tato skladba zní možná trochu filmově, ale to jí vůbec neubírá na kráse. "Breaking Up Is Hard To Do", kterou má na svědomí Neil Sedaka, je pojat jako duet s u nás nepříliš známým zpěvákem Peterem Cincottim a ukazuje se tu velice příjemný kontrast mezi mužským hlasem a hlasem Renee Olstead. Mezi drtivou většinou převzatých písni se vloudila i jedna původní, kterou složil - kdo jiný - David Foster. "A Love That Will Last" působí na první poslech oproti ostatním trošku jednodušeji, ale možná i proto je tak krásná. Vyvolává ve mně vzpomínky na film "One Fine Day" a je k slyšení na novém soundtracku k "Princess Diaries 2". Následující "Meet Me, Midnight" je prostě klasika od Berryho Manilowa, kterou zvládla Renee vskutku bravurně. Text jakoby ledabyle prokládá scatovými vložkami, na pravém místě si výskne, prostě dokonalost sama. Při poslechu "Sunday Kind Of Love" se mi vybaví opět jeden film, tentokráte trošku podceňovaný "The Faboulous Baker's Boys", ve kterém podobné melodie tvořily hlavní osu. "What A Difference A Day Makes" bude většina znát díky reklamě na jeden nejmenovaný čaj a verze Renee Olstead je kvalitativně srovnatelná s verzí Tonyho Benneta. "Midnight At The Oasis" je u nás známá především v podání Brand New Heavies, kteří ji pojali trošku více funky, ale ani Renee ji nepodává rozhodně špatně. Završením celé desky je "Sentimental Journey" ve stylu třicátých let a opravdu působí velice sentimentálně. Renee zde naposled ukáže dokonalé přechody z nízkých do vysokých poloh a vám nezbývá nic jiného, než si pustit celou desku znova a znova a znova...

Debut Renee Olstead považuji za naprosto zásadní album, které by mělo vrátit jazz a swing zpět na výsluní. Tuto desku si oblíbili jak kritici, dokonce i ti z oblasti jazzu, tak běžní posluchači. Stačí si přečíst obdivné komentáře na některých zahraničních serverech. Pokud vás tato deska po jejím poslechu nepřivede k jazzu, pak už asi žádná jiná. Kolega Pavel Parikrupa, když slyšel tuto desku poprvé, řekl, že musí být výborná k sexu. A má svým způsobem pravdu, asi neexistuje lepší muzika k této lidské činnosti. Ale to bych chápal spíše jako takový příjemný vedlejší produkt, její účel je totiž zcela někde jinde. A ještě jednou neopomenu zmínit věk Renee Olstead, protože jestliže takto mladá dokázala natočit takovouto desku, pak mě hodně zajímá, co nás v souvislosti s ní čeká za deset či dvacet let.