9/10 potkat pana Diogena
říct mu do chlupatých lýtek
nechals pípu otevřenou
vytekl ti nábytek."
Zatímco přání Josefa Kainara navštívit mudrcovo skromné obydlí je pouhou představou sloužící ke komickému zakončení písně "Odjakživa mě to vábí", Plíhalova touha potkat mladého Kainara, ne jako budoucího autora prorežimní poezie, ale jako po kavárnách a barech hrajícího kluka s kouzelným pohledem na svět, má kořeny mnohem hlubší. Už od koncertní "Takhle nějak to bylo" (1992) na každou desku propašoval alespoň jednu jeho píseň, hranou jako vlastní. Ještě před vydáním "Kluziště", tedy někdy koncem devadesátých let, pak sem tam utrousil pár slov o tom, jak by rád natočil celé album složené jen z Kainarových písní. Spolu s tím si také musel postěžovat, jak obtížné to při jeho perfekcionismu a úctě k autorovi bude. Přiznám se, že tou dobou mě opravdu nenapadlo, že už obchází pamětníky a pátrá po předválečných nahrávkách jazzových standardů, které ve čtyřicátých letech básník textoval. O překladu nebo přebásnění tu většinou mluvit nelze, někdy znal pouze název nebo téma, které pak svou dravou imaginací rozvinul."Pane strážníku
ta trocha povyku
to nic není
to mívám ve zvyku."Mezi životopisnými daty obou pánů kromě společného rodiště v Přerově žádné velké paralely nenajdeme. Karel, pokud vím, ani neopakoval dvě třídy střední školy, ani se nepostřelil při sebevražedném pokusu. Zato umělecky byl asi básník písničkáři už od mládí větším vzorem, než by asi doteď kdekdo tušil. Jsou si blízcí ve své podobně čisté písňové poetice, v náladě navozované bez špetky patosu nebo klišé, ve způsobu, jakým zamlouvají nevyčnívající slovní vtípky, v neotřelých rýmech, v citlivosti s jakou přistupují k intimním i obyčejnějším tématům, zjednodušeně řečeno tím, co dělá z nadaného člověka s bohatou fantazií básníka."Sedávám - svou kytaru v klíně
zpívávám - pomalu a líně
neznámá blues hlasem zastřeným
z komínu stoupá dým."Upřednostnit texty nad ostatními složkami, to je jeden ze záměrů, s nimiž bylo album vytvářeno. A tak zatímco jeho parťák Nohavica se obklopuje čím dál více muzikanty, nahrál Plíhal "Nebe počká" jen a pouze s kytarou. Svůj nenapodobitelný herní styl trošku umačkal, aby udělal místo, pro účely tohoto projektu nadřené, bluesové a jazzové hře. Výsledek je jako (jak postupně s narůstajícím zděšením zjišťuji) vše na této desce prakticky nepopsatelný. Pro poslech vlastnost úžasná, pro nějaké pitvání, jehož byste tu měli být svědky, nikoliv. Snad každá nota v doprovodech musela být promýšlená, ostatně Plíhal se v rozhovoru pro MF Dnes přiznává, že pro zachování jednoduché čistoty alba vyházel několik složitě hledaných sól. Často zmiňovaná a vždy kladně hodnocená je účast Zuzany Navarové, jejíž přirozeně sdělný zpěv oživuje asi pětinu alba. I já mám její hostování za velmi přínosné."Tak si můj milý pamatuj
mám-li býti anděl tvůj
musím být na tebe zlá a přísná
jak strážný anděl má být."S některými aranžemi Plíhalem již dříve nahraných písní (je jich tu cekem pět) se mi přesto nesžívalo nejsnadněji. K nepoznání je "Imperial blues" doprovázené pouhou ozvěnou akordu, snad snaha napodobit akustiku dlouhé prázdné hotelové chodby. Druhá část slavné "dvojpísně" "Děvče mi usnulo-Bázlivá" má výrazně deformovanou celou rytmiku skladby... Nemá ale smysl se dohadovat, která verze je lepší. V rozmanitosti, ne jednotě, je síla."Kde tu drzost vzít
a dopis otevřít
když vím že obálka se nikdy nezahojí."V "Nebe počká" se unikátním způsobem spojily osobnosti obdivovatele a obdivovaného a vytvořily něco, co dalece přesahuje rámec nějaké pocty umělci nebo osobního dokumentu. Snad ničím se nepodobá v sedmdesátých letech vydané kainarovské kompilaci "Obelisk". Je černobílým, pro Plíhala uskutečněným, pro posluchače právě prožívaným, snem. Přesně to vystihují slova pana Kainara "Některý sny se jen zdají, jiný jdou hlouběji." Neuměle jsem se vám snažil naznačit, do které kategorie tento patří. Přinejmenším doufám, že vás tato mizerná recenze uspala natolik, že už se těšíte do postele. Jasně, že s Plíhalem a Kainarem. Jejich malé nebe na vás čeká.
