Nové krátké album (ano, to EP v názvu znamená opravdu EP) Johna Fruscianteho, kytaristy Red Hot Chili Peppers, je třetím v řadě šesti desek za šest měsíců. Vychází opět na malé značce, ale vznikalo zase trochu jinak než předchozí dvě alba "The Will To Death" a "Automatic Writing" projektu Ataxia. John se při dvoudenním nahrávání a mixování čtyř skladeb tohoto alba dostal do studia v hlavním městě USA (odtud to DC), kde nahrávají Fugazi a další umělci ze značky Dischord. Není divu, majitelem studia a značky je jeho přítel Ian Mackaye, modla hard-emo-core-punkového hnutí, člen kapel Teen Idles, Minor Threat a především právě Fugazi. Na základě jeho povzbuzování se John spojil s jeho oblíbeným bubeníkem Jerry Busherem, technikem Fugazi, který je kromě toho členem skupin French Toast nebo The All Scars.

Pod producentskou taktovkou Mackaye vznikly skladby založené na kytaře ve více stopách, která je podpořena bicími. Basa obsluhovaná také Johnem není příliš slyšet. Jak se John svěřuje na stránkách vydavatelství Record Collection, byla to pro něj zvláštní zkušenost v několika ohledech. Nemusel se starat o produkci, poprvé za pět let nepoužil vůbec žádné syntezátory, nahrával na jiné než svoje vybavení. Ale není to slyšet, z kytar dostal zvuky pro jeho hru typické. Podobně jako u předchůdců zvolil John přístup k nahrávání: žádné technické vymoženosti, vše maximálně autentické, nahrávané na první, maximálně druhý pokus.

Potud fajn, je celkem logické, že jde spíš o příspěvek fanouškům. Ale John by si mohl odpustit ty řeči o hledání nových cest při tvorbě hudby, o otevírání nových dveří vnímání hudby, o rezignaci na předem dohodnuté postupy. Zní to fajn na papíře, ale bohužel v praxi to na desce tak nezní. Nejsou to špatné skladby, ale že by se odlišovaly od jeho sólové tvorby, to tedy ne (k Ataxii už mají dál, to ano). Mohly být určitě přidány např. k "The Will To Death" a fanoušci by to určitě uvítali.

Takhle to vypadá, že šlo hlavně o to splnit tu jednu položku ze šesti. Nechci být k Johnovi krutý, ale stejně tomu neporozumí, a i kdyby, určitě mu je to jedno. Terapie hudbou je v pořádku, pokud se díky ní dostane z post-drogových problémů, ale stejně si nemyslím, že nápad nahrávat vše, co ho napadne, hlavně aby to bylo přirozené, je nejrozumnější. Určitě existují skladby, které nepotřebují příliš práce a kudrlinek okolo a jsou dobré samy o sobě. Ale je jich málo (možná dokonce méně a méně) a ty čtyři na albu nejsou žádné skvosty, ze kterých padnete na zadek. Určitě to ani nebylo jeho cílem, ale přesto se zdá, že, i s přihlédnutím k okolnostem vzniku minialba, je určeno jen pro Johna samotného a Johnovy fanoušky až za hrob. Všem ostatním oprávněně přijde jako docela zbytečné. I přes nespornou kytarovou zručnost, možná až genialitu Fruscianteho, je tohle EP potvrzením faktu, že autocenzura je u umělců potřeba a pokud ji nemají, riskují důvěryhodnost svého počínání. Sice je také potvrzením toho, že se dnes většina s muzikou až příliš patlá, ztrácí se v možnostech technologií, aniž by je uměla využít, ale to víme i bez "DC EP". Jen ze čtyř skladeb není úplně fér dělat závěry, ale víc jich není, takže - snad se na další desce dočkáme kvalitativního zlepšení nebo částečné stylové změny, takhle už víc než dost hrozí nuda.