Tři roky stará nahrávka "Heaven Upside Down" byla - s ohledem na velice podařenou předešlou spolupráci s producentem Tylerem Batesem na "The Pale Emperor" - spíše zklamáním. Autor se na ní prezentoval v zoufale typické podobě. Jinými slovy: bylo zde prostě až příliš mnoho Mansona. Ale jakoby zestárlého, nepřekvapivého a v momentech, kdy chtěl šokovat, až příliš laciného a vyčpělého.

Dlouho odkládaná jedenáctá řadovka tak mohla nabídnout v podstatě cokoliv. Buď mohla pokračovat po sestupné spirále (jak už si to Marilyn vyzkoušel na podivuhodně nevyvážené sérii rámované "Eat Me, Drink Me" na straně jedné a "Born Villain" na té druhé), nebo překvapit. Jisté naděje dokázala vyvolat ohlášená spolupráce s producentem Shooterem Jenningsem. Pohled z jiného stylového ranku Mansonovi, jak se již ukázalo, svědčí a potvrdila to dvojice mimoalbových singlů/coverů "God's Gonna Cut You Down" a "The End". Obavy naopak vzbuzovala velkohubá prohlášení o již brzkém vydání. Na konci loňského roku to nedopadlo, výsledek nakonec vyšel až letos v září.

První singl, titulní "We Are Chaos", který novinku předcházel, přinesl pozitivní zprávu - rodák z Ohia nekopíruje sám sebe a nesnaží se dohnat svá mladická divoká léta. Kontroverzního muzikanta, který vstoupil do šesté dekády svého života, zastihuje výsledek v překvapivě vyklidněné poloze. Ty tam jsou disonantní industriální výlety, psychedelické excesy, snaha šokovat onu průměrnou, hlavně americkou společnost. Neznamená to ovšem, že by se jeho tvorba stala pokorným doprovodem pro nedělní popíjení čaje.

Manson je jen jaksi méně sebejistý. Texty kulaté desítky skladeb se plní otazníky a nejistotou, stojí na napětí mezi lidskou smrtelností a nesmrtelností díla, které za ním zůstává. "Maybe I'm just a mystery," přemítá ve "We Are Chaos", v předcházející "Red, Black & Blue" staví kdysi vlastní nezemskost (možná přesněji nadzemskost) do přímého kontrastu: "Am I garbage or God? / Church or a trashcan?" Sebejistota se rozplývá a zůstávají otazníky a varovně zdvižený prst: "Don't chase the dead / Or they'll end up chasing you." Na mysl se dere David Bowie, který rovněž postupně opouštěl svoji mimozemskost, nakonec se ale na poslední desce "Blackstar" definitivně obrátil do sebe a k niterným vazbám se světem.

Manson jako by se ještě více rozpadal na dvě osobnosti. Nosným motivem alba je napětí mezi zbožštěným egem ("Já jsem ten, komu se vaše konání bude zodpovídat") a mužem, který stojí na hraně temnoty vlastní smrtelnosti, ba co víc, který má strach ("You're dead longer than you're alive" - "Infinite Darkness"). Jeho filozofování se sice místy nevyhnulo klišovitým obrazům a úvahám, jejich použití je však funkční a patřičné.

Tyto své úvahy pak halí do hudebně sevřené formy, která využívá až překvapivé množství melodií - byť nejsou nijak objevné a místy si pohrávají až s povědomou jistotou. Deska šlape (i zásluhou perfektně tepající rytmiky), hrubé industriální pasáže jsou odsunuty do pozadí. Nejtvrdší je tady nosný kytarový riff v "Don't Chase The Death", který překvapí i ďábelským zkreslením zpěvákova hlasu. Novum jsou až lynchovské atmosféry v "Paint You With My Love" či "Solve Coagula", dále hojně použitý klavír a akustické kytary a také klenuté, na první dobrou chytlavé refrény. Producent Shooter Jannings nahrávku zahaluje do mlhavého oparu elektronických zvuků, z něhož se vzdáleně ozývají Mansonovy studiovky natočené dávno před začátkem nového milénia.

Překvapivě kultivované filozofování nad vlastním osudem katapultovalo desku "We Are Chaos" až na špičku zpěvákovy diskografie po přelomu milénia. Postavíme-li novinku do přímého střetu s počiny před touto dělicí čárou, dostáváme se na tenký led obtížného srovnání nesrovnatelného. "Antichrist Superstar" i "Mechanical Animals" jsou nedostižným vrcholem, bezesporu. Ale při zpětném pohledu máme co do činění s odlišnou autorskou osobností. Stejným vrcholem tudíž může být i aktuální řadovka. Kdo by čekal, že se Marilyn Manson ještě dostane do žebříčků nejlepších alb roku? "We Are Chaos" tam bude spolehlivě.