Julio Igleasias se narodil v Madridu, a tak není divu, že ho dostal kulatý nesmysl a nějakou dobu hrál i za Real Madrid. Měl ovšem smůlu, zranil se tolikrát, že ho černobílá zakulacená věc omrzela a místo toho se naučil hrát na kytaru. Těžko říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně, možná to mohl dotáhnout daleko s Realem, ale za svou hudební kariéru se taky nemusí stydět. Má za sebou množství alb v různých jazycích, velké hity, miliony prodaných desek, četná ocenění a duety třeba se Steviem Wonderem nebo Dianou Ross. Kromě toho i dva syny, kteří oba po tátovi převzali žezlo a vrhli se také na hudební scénu. Enriqua a jeho plytké popovky mnozí z vás pravděpodobně znají ještě lépe než jeho otce. Co si víc přát? Snad už jen poklidný důchod a úctyhodný odchod z hudební scény...

Bohužel deska "Divorcio" by takové čestné místo v Juliově diskografii nemohla zabrat. Tentokrát vynechám pasáž o textech, protože španělsky neumím, a když jsem slyšela desku potřetí, přešla mě chuť se v tom pitvat se slovníkem. Jediné, co je na desce působivé, je atmosféra. Je pravda, že hudba jako celek působí jako poklidné moře a pláž bez nejmenšího větříku, jak jsem poznamenala v perexu, může to být tedy vhodná kulisa na pozadí nebo k relaxaci, kdy ovšem máte k dispozici aperitiv, abyste se zabavili aspoň tím, protože samotná hudba vás nezaujme. Jinými slovy užitková hudba, která může hrát v místech, kde nechcete mít ticho jako v kostele a přitom chcete něco, co vás ale vůbec nebude rušit. Hudba je totiž založena víceméně na tom samém a skoro i v tom stejném tempu. Na začátku vám přijde, že to není zas taková tragédie, může to být docela příjemná záležitost pro příznivce latinskoamerických cajdáků, ale v druhé půlce vás ten optimismus přejde a po několikátém poslechu vás už nic nevede k tomu, abyste si desku pustili znova, není tam totiž jediný hit, výrazná skladba, která by vás trochu probudila ze spánku.

Když otevřete obal, najdete uvnitř španělský citát "hudba je družkou radosti a pomocí při chmurách". I když se Julio na všech fotkách usmívá, mě tahle deska radost nepřináší, nemá šťávu, postrádá cokoliv, co by vám utkvělo v paměti a jen těžko si při poslechu vzpomenete na to, jak jste ve Španělsku balili toho pohledného chlapíka u baru nebo tu slečnu, co měla na pláži červené bikiny. Latinskoamerická hudba je známá svou horkokrevností a vlastností, kterou má málokterá hudba, totiž že donutí tancovat i beznohého. "Divorcio" je přesným opakem, a kdybych ji měla popsat jen jediným slovem, bylo by to - nuda.