"Zásadně neposlouchám muziku v období, kdy píši, to proto, abych se nenechal ovlivňovat. Každý, kdo píše písničky, tak je nějakým způsobem poznamenaný - sem tam se mu vloudí pár notiček z nějaké jiné písničky. Dneska se muziky pouští tolik, že to uhlídat je někdy nad lidské síly, ale snažím se o to, aby třeba každá moje písnička byla trochu jiná." Ani celé jedno desetiletí po vydání tohoto prohlášení nemám jediný důvod pochybovat o jeho pravdivosti. Stejně jako se tato dlouhá doba jen sotva znatelně podepsala na tělesné stránce Pavla Lohonky aka Žalmana, tak i v něm samotném snad čas plyne pomaleji.

A tak zlehka dobublal do bodu, ve kterém bylo vydáno nové album začínající verši zachycenými sběratelem českých písní Karlem Weisem. Nápis ze štítu domu "Bože, žehnej domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu, bůh je toho všeho pánem, já jsem jeho hospodářem" přirozeně rozvinul v úvodní a zároveň titulní skladbě, ve které se prapodivně, přesto libě mísí lidové motivy, elektrická kytara, středověce znějící sbory a klávesy imitující cemballo. Ta elektrika je bohužel taky asi největší výstřelek, který se na album alegorizované oním domem vešel. Z aranžérského a instrumentálního hlediska je ještě zajímavá babička "Dívka jménem Jule", ze které se jen za dobu od jejího vzniku stala "Žil". Ta je obestoupena smyčcový kvartetem, kterému se obdivuhodně daří vytvářet dramatické přechody v této jinak jemné skladbě. Jako polibek na rozloučenou ještě vyšle tlumené sólo na trombon. Žalmanova obliba exotických ženských jmen kouká kouká z očí i dívce jménem "Saan". Ta dostala do vínku hravý kytarový part, ale i když melodie sloky vyrostla do krásy, trochu ji hyzdí prachobyčejný folkový refrén. Dvojčetem tohoto duetu s Jindřiškou Petrákovou (pardon, už skoro rok Brožovou) je "Do jedné řeky" s Pavlínou Jíšovou. V něm je gradace prvních dvou veršů utlumena ušušňaným postupem tupě plnícím rozkaz vrátit se nejbezpečnější cestou do výchozího akordu. Z dálek, do kterých se Žalman vydává hledat ženy nezvyklých jmen, beží i "Svatý koně z Arranu" obklopeni tajemnou atmosférou a chladným zvukem flétny. Do našich (pokud není děj zasazen do doby před vybudováním veledíla Nové mlýny, pak značně znečištěných) vod se vrací lovit v snad až příliš jednoduché "Krásnou Pálavou".

Kromě vlastní tvorby je Žalman znám pro své texty k americkým písničkářským klasikám, napsané často bez znalosti obsahu originálů. V jeho podání, které občas i předčilo původní verze, se tak u nás vžily např. "Píseň malých pěšáků" Krise Kristoffersona nebo "Dálnice č.5" Gordona Lightfoota. Prakticky neznámá "It's Hard to Leave" zpěvačky legendárních australských The Seekers Judith Durham pod českým názvem "Tak rád bych šel" tak přesně kopíruje všechny atributy Lohonkových písní, že se až těžko věří, že není jeho vlastní. V tomto vás ale rozhodně neoklame ani čistokrevný tradicionál "Avalon", pocházející odněkud z britských ostrovů, ani blues baskytaristy Petra Novotného (shoda jmen...) "V pravou chvíli". Jak změna stylu, tak i jeho zpěv "na půl huby", jsou po věčných sborech vítanou změnou.

Přijde mi to hloupé vždy ob několik desek po recenzentské křeči prožité v hlavní stati zkonstatovat, že zkoumané album se zapojilo do kolony svých předchůdců a rázuje si to s nimi krajinou dle původu interpreta. Opět se tomu ale nevyhnu, protože, jak už jsem naznačoval, "Nápis na štítu domu" je "jen" obyčejná řadová deska, která mohla stejně tak dobře vyjít před čtvrtrokem, jako před čtvrtstoletím. Lohonka nikdy nepsal texty poplatné módním trendům nebo aktuálním událostem a jeho skladatelský styl se také vyvíjí v onom zpomaleném času. Směs přírodní, milostné a duchovní lyriky provázaná s folkovou a z folklóru vycházející melodičností bude ale na posluchače platit ještě dlouho poté, co její autor, jak sám říká, odejde po hrázích jihočeských rybníků do penzionu pro přestárlé muzikanty, kde svou duší věčného romantika určitě zpříjemní pobyt svým spolunocležníkům tak, jako teď krášlí život nám, muzikantským nedochůdčatům.