Nedávno jste se nechal slyšet, že nestíháte, což je před vydáním debutové desky pochopitelné. Prý se těšíte na odpočinek. Už na něj došlo, když jste album dokončil?

Odpočinku se dočkám nejspíš až v důchodu. (smích) Ne, teď jsem si poprvé v životě dal pauzu i v Národním divadle, abych mohl dotáhnout album. Odmítl jsem vše do léta, což vždycky bolí. My herci jinak bereme všechno, protože se bojíme, že pak nebude nic. Ale i tak mám přes dvacet představení měsíčně. Všichni říkali, že to bude náročné. Nikdy jsem desku nevydával, proto jsem nevěděl, do čeho jdu. A měli pravdu. Zase nestíhám a potřeboval bych, aby měl den o pár hodin víc.

Jak dlouho jste na debutu pracoval?

Písně naštěstí už byly na světě, ale bylo potřeba je nějak zpracovat pro album. S Filipem Jelínkem jsem se potkal na konci října, to jsem mu poslal všechny materiály. Na začátku prosince jsme byli s ním a s kapelou na soustředění. Natáčení ve studiu probíhalo asi týden v lednu, čtyři dny v únoru plus pak nějaké dodělávky. A k tomu mix, master, focení, grafika…To zabralo další měsíc.

Bylo obtížné najít někoho, kdo nahrávku sjednotí?

Vzpomněl jsem si na to, když mi před lety David Landštof říkal, že hledání producenta je jako hledání holky. Člověk se nesmí bát zkoušet, hledat spřízněnou duši, občas zažít i rozchod. Zároveň nevytvářím hudbu, která by si vysloveně říkala o konkrétního producenta. Měl jsem jasnou představu o každé písničce, ne o všech dohromady. Když jsem dělal "Hippokratovu armádu", oslovil jsem Davida Hlaváče, "Náušnice" jsem finalizoval s Honzou Alešem, "Je to dávno" s Igorem Ochepovskym. Zkoušel jsem si různé typy lidí, abych se dozvěděl, co to s nimi obnáší a jak fungují. Všichni byli skvělí. Pro album jsme hledali ještě jinou, syrovější cestu. A někoho, kdo tomu dá celkový ksicht. Filip to bral hrozně za své, bylo vidět, jak postupně načichává moji vizi.

Toužil jste vždy po pěvecké kariéře? Co vás přivedlo ke zpěvu? Ptám se proto, že v divadle vám prý vadí pomíjivost a u písniček máte naopak rád, že jim můžete prodloužit životnost.

Je fakt, že pomíjivost divadla je pro mě někdy bolestná. Tolik práce a krásných věcí a pak je to pryč, i když to někdo zaznamená. To kouzlo lze opravdu zažít jen v okamžicích živého hraní. Oproti tomu kratičká píseň toho může obsáhnout spoustu a zůstane v nás, můžeme si ji zpívat. Člověk se tak někomu může zahryznout do života. Drobnost s velikou silou. Vím, jak mě ovlivňovaly písničky v dětství, takže každá věc může utvářet i ostatní lidi a ovlivňovat další tvůrce. Tím je nesmrtelná.

Nejdříve byly koncerty, pak album. Co jste dříve naživo hrával? Covery, nebo snad písně ze svého kabaretu?

Cílem bylo vždy hrát autorský repertoár, ale zpočátku jsem zařazoval i pár věcí převzatých. Ale vždy šlo o věci, ke kterým mám nějaký vtah. Takže jsme hráli samozřejmě pár skladeb z Cabaretu Calembour, ale třeba v jiné hudební úpravě. Dále něco z muzikálu "Lazarus", ve kterém hraju Davida Bowieho, jednu krásnou srbskou protiválečnou skladbu a jednu francouzskou, protože francouzské šansony mě vždy bavily. Teď v rámci křtících koncertů zazpívám jednu píseň od Charlese Aznavoura, protože má výročí. Byl jsem i na jeho posledním koncertu v Praze, a dokonce jsem si s ním potřásl rukou.

Už vaše první koncerty byly vyprodané. Čím si vysvětlujete takový zájem publika? Mohla za to zvědavost, co předvede herec?

Hodně to tak asi bylo. Samozřejmě to nejsou tisíce nebo miliony lidí, ale pomalu se formuje skupina posluchačů, kterou moje hudba zajímá. Tito lidé se vracejí. Kdo mě zná jako divadelního herce, ten ví, že jsem trochu muzikant odjakživa.

V divadle hrajete, ale v muzice jste sám za sebe. Jak moc jste se v písních odhalil?

To je důvod, proč jsem to začal dělat až teď. Vždycky jsem chtěl psát autorské písně, vyrostl jsem na Nohavicovi, francouzských šansonech, mám rád Suchého a Šlitra, Voskovce a Wericha. Platformou pro autorské řádění pro mě, Milana Šotka a Jirku Suchého z Tábora je už patnáct let právě Cabaret Calembour, pro který jsme napsali desítky písní. Ale to je tvorba zaštítěná naší zábavnou poetikou. Ale být čistě sám za sebe? Dlouho jsem neměl potřebu a možná ani odvahu. A taky nejsem citově rozháraný a neměl jsem přetlak se z něčeho v písních vykřičet nebo vybrečet. Což vlastně trvá do dneška. Beru si inspirace spíš z vnějšího světa a s těmi pracuji. Samozřejmě, nakonec je to i osobní, ale není to forma terapie. Je to radost z umění. Odhaluji se, je to upřímné, jinak by to nefungovalo, ale při psaní si zachovávám odstup taky proto, aby vzniklé dílko mělo nějakou kvalitu. Ovšem při hraní s kapelou je to pak skrz hudbu čistý proud emocí a společné energie. A to mě neskutečně baví. Zvlášť teď, když jsem na koncertech začal hrát víc na piano a společně s klávesákem Frantou Boříkem to rozjedeme… To je krásný jako sex. Možná ještě hezčí. Teda snad to Franta nebude číst.(smích)

Spolupracuje s vámi řada známých muzikantů - David Landštof, Michal Rákosník, a.m.almela., František Bořík, Zdeněk Dočekal, Martin Forst, Markéta Foukalová, Jan Aleš, Igor Ochepovsky, Ondřej Klímek, Roman Vícha... Vytipoval jste si je sám, nebo se postupně přidávali?

Postupně se to nabaluje a zjišťujete, jak je náš rybníček malý. Teprve se rozkoukávám a zjišťuji, jak to funguje. Je to proces, přeci jen jsem netrávil mládí v hudebním prostředí a nemám v něm vytvořenou základnu přátel. V Calembouru sice hrajeme písně už patnáct let, ale přeci jen jde spíš o divadelní pojetí hudby.

Vaším spolužákem na DAMU byl Tomáš Klus, se kterým jste se potkali i ve filmu "Přání k narozeninám". Ptal jste se ho, co říká na vaše autorské songy? A kdo je váš první recenzent?

V takovém kontaktu s Tomášem nejsme, moc se nepotkáváme, ale klidně bych si vyslechnul jeho názor. Při natáčení filmu jsem se s ním o pár věcech na tohle téma bavil. Na začátku mi hodně pomohla Bára Poláková. Dále to byl David Hlaváč a oporou je pro mě Anetka Langerová, se kterou máme podobné vidění uměleckých hodnot. Shodujeme se například v tom, jak si něco budovat - radši pomalu a poctivě a stát si za tím.

Všimla jsem si, že často píšete o environmentálních problémech.

O tom bych psal nejraději pořád. A o přírodě a zvířatech. Ale vždycky se zarazím a hledám něco nového, abych se neopakoval. Přijde mi zbytečné věci dublovat. Když už o něčem existuje písnička, bez ohledu na to, zda ji napíšu já nebo někdo jiný, nedává mi smysl, abych o tom znovu psal. Nechci zahlcovat prostor.

Jak moc jsou texty autobiografické?

Autobiografické prvky mám samozřejmě ve všem, ale snažím se jim dát obecnou rovinu. Text musí fungovat sám o sobě, odtržen ode mě. Nejvýraznější je to asi v "Holubím muži". Ale i toho jsem napsal ve třetí osobě. Je to nějaká bytost pozorující náš svět. Ale jak jsem říkal, prvotní inspirace bývá z venku. Verš "Když chlap svléká tmu" vymyslel můj strážný anděl Vladan Drvota ze Supraphonu, když jsme hledali název koncertního programu. Ten obrat se mi tak líbil, že jsem na něj napsal celou píseň. "Anděl" mě napadl, když jsem viděl cákanec barvy na kameni v přírodě. Šel jsem pralesem a text jsem si psal rovnou do mobilu. A "Cigareta!", ta si o to říkala.

Proč? Řadíte se mezi kuřáky?

Příležitostně. Samozřejmě nejde o žádnou propagaci, nejsem blb. Ale zároveň by pak člověk nemohl zpívat ani o kávě nebo vínu. Lidstvo bylo vždy na něčem závislé. A mě cigareta jako objekt baví. Skoro nekouřím a mám doma tunu popelníků. Cigareta coby kulturní záležitost mi přijde jako zajímavá věc, hlavně její sociální aspekt. Přeci jen jsme v tom zadýmaném prostředí vyrostli. Cigareta byla brána i jako něco sexy. A zrovna po sexu je super dát si jednu. To byl vlastně i prvotní impuls.

Proč je na konci názvu vykřičník?

Napadlo mě to, až když jsem psal playlist pro album. Jednak se to v písni tak frázuje, zároveň mi vykřičník přišel jako obrázek, symbol cigarety, taková rychlá asociace. Jinak v dalších slokách je i nějaká lehká autobiografie, dávám si tam odkazy, které lidi nemohou pochopit, ale jsou pro mě, aby byl text osobní. Mimochodem, zjistil jsem, že když zpíváte text, který je váš, nikdy ho nemůžete zazpívat špatně. Nemusíte přemýšlet nad interpretací. Ať je to falešně, nebo člověk má jinou náladu, intonaci, je to moje, takže to nemůžu pokazit. Z vnějšího impulsu proto pak dojdu k osobním tématům. Třeba "Náušnice" jsou trochu autobiografické, ale vycházejí z příběhu, který jsme si vymýšleli s kamarádem - o týpkovi, který sbírá náušnice svých milenek.

Nebo "Hvězdy". To je pro mě zásadní písnička. Stále si vybavuji, jak jsem spal v horách v Gruzii a nad hlavou měl hvězdy, na které strašně rád koukám. Razím teorii, že jeden z důvodů, proč jsme jako lidstvo tam, kde jsme, je ten, že jsme ztratili každodenní pohled na hvězdy, fascinaci tím, čemu nerozumíme a co nás přesahuje. Vše máme pojmenované vědeckým jazykem, ale vesmíru nikdy neporozumíme. Milion otázek na bytí, jsoucno. Člověk by neměl ztratit pokoru vůči přírodě.

A jak to bylo s dalšími písněmi?

"Černá labuť" vznikla na základě novinového článku, fakt se to stalo, mazec. "Je to dávno" jsem napsal původně pro film. Jinak bych asi takovou romantickou záležitost nenapsal. Inspiroval jsem se scénářem a postavami z příběhu. Když jde o zadání pro někoho jiného, člověk funguje s jinými obraty a jinak přemýšlí.

Jak vznikla "Madamme de Janjour" pro herečku Ivu Janžurovou?

Byla pro ni překvapením v pořadu "Tobogán". Slavila jubileum. Slyšela ji až tam - v přímém přenosu. To byla krásná chvíle. Teď s námi bude Madamme de Janjour na druhém křtu 27. dubna. Bude to asi legrace.

Písnička "Deště" s Kateřinou Marií Tichou, zhudebněná báseň Františka Halase, byla původně určena pro jednu hereckou kolegyni, ale nakonec se tato spolupráce nerealizovala. Mně trochu přijde, že by se hodila pro vaši babičku, zpíváte v ní, že "na hrob chodí deště".

Napsal jsem ji pro jednu akci v Ungeltu, kde během večera vystupují zpívající herci. Tehdy se na ni nedostalo, já na ni pak zapomněl. V mobilu jsem měl ten nápad nahraný. Když jsem rozjížděl kapelu, vzpomněl jsem si na ni a zkusil jsem, jak by zněla, kdyby se zahrála v tempu. V té době jsme měli v kapele úchvatné dívčí elementy Kristýnu Farag a Veroniku Lazorčákovou, takže to byla jejich píseň. Báseň pochází ze sbírky pro Boženu Němcovou. Ale jelikož je psaná obecně, člověk si do ní může promítnout, co chce. Krásná zvukomalebná poezie.

Není to trochu pohodlnost, když zpracujete něco již napsaného?

Proč? Většina lidí tak pracuje. A je dobré a zábavné si zpestřovat paletu. Samotného mě někdy nudí moje vlastní výrazivo. Taky radši ocením cizí kvalitní text, než abych napsal nějaký špatně. A na text, který není zatěžkaný vlastní hudební představou, se mi skládá svobodněji. Není to ale tak, že bych listoval knížkami a hledal. Když mi něco cvrnkne do nosu a osloví mě to, zkusím si s tím hudebně pohrát. Zhudebnil jsem "Vzrušení" od Jeana-Arthura Rimbauda, báseň od svého dědečka, který byl v Terezíně a oslepili ho tam. A také třeba "Kostel" - text, který jsem našel v Orlických horách, kde je takový polorozbořený kostelíček v poli se hřbitovem. Když jsme tam vešli, na stěnách byly básničky od místních lidí. Jednu, pojednávající přímo o kostele, jsme našli u oltáře. Napsal ji místní rodák, pan Píša.

Může být v muzice výhodou, že jako herec umíte pracovat s výrazivem a publikem?

Samozřejmě, zkušenost s jevištní existencí je určitá výhoda. Minimálně to, že se mi nerozklepou kolena, když stojím před stovkami lidí. Taky dokážu pracovat s nějakou energií. A když jsem nesvůj nebo mám trému, umím to už trochu ovládat. Ale jinak je to úplně jiná disciplína. Jsem na pódiu sám za sebe a neschovávám se za roli. V tom mi hodně pomohl Cabaret Calembour, v němž jsme si to hodně pěstovali. Komunikace s divákem pro mě byla vždy spíš strašák. Když už odbíhám od divadla k muzice, chci si užívat hudbu, a ne zase něco před lidmi hrát. Ale čím dál víc zjišťuji, jak to funguje a že když se napojíme s publikem, je to krásný vibe společné a přirozené energie. Nehrát nic na lidi, ale hrát si společně. Oni ocení, když pochopí, že v tom jedeme spolu. Pak i z chyby bývá vtipný zážitek.

Údajně máte špatnou paměť. Jak s tím bojujete ve svých profesích, které na paměti v podstatě stojí?

Nemám žádnou paměť.(smích) Ale profesně je to jiná paměť, ta se vycvičí. Texty zatím držím, ale jinak jsem úplná skalára. Co si nenapíšu, to nevím. Myslím, že Alzheimer zaklepe na dveře velmi rychle. Teď jsem se začal učit italsky, abych mozek trochu trénoval.

Na albu hostují Bára Poláková, Aneta Langerová či Kateřina Marie Tichá - o všech jsme už mluvili. Bylo těžké přemluvit je ke spolupráci?

Naštěstí ne. S Anetou jsem cítil společný vibe už dávno, věděl jsem, že něco uděláme. Song "Kniha džunglí" si o Báru vyloženě řekl - tematicky i stylem groovu. A ona do toho naštěstí ráda šla. A Kateřina zrovna vydávala své album, takže to chvíli úplně jisté nebylo, ale k mé ohromné radosti do toho taky šla.

Všechny zmíněné dámy vydaly v posledním roce desku. Slyšel jste je?

Slyšel, jasně. Vážím si jich jako lidí a taky jejich práce, která mi konvenuje. Jsou skvělé.

Děláte rád koláže. Co kdybyste tuto činnost propojil s vaší hudbou, například v klipu nebo na obalu desky?

Chtěl jsem, dokonce jsme pracovali s jednou variantou obalu, ale nebyla dobrá. A hlavně jsme měli fotku, o které jsme věděli, že ji chceme jako titulní. Vznikla kdysi náhodou jen tak z legrace z jiného focení s Lucií Levou. A tím pádem by byl kolážový styl zbytečný.

Prozradíte, jak fotka vznikla?

To jsem se vrátil zarostlý z nějaké daleké cesty, chtěl jsem využít toho, že mám vousy, které mně jinak moc nerostou. Jenom jsme tak blbli půl hoďky s foťákem a vznikly nádherný fotky. Vyzařuje z nich kouzlo okamžiku, odpočinek a prázdninové slunce, které mi udělalo dokonce melír. Ta fotka je skoro dva roky stará. A najednou nám přišlo, že je v ní vlastně obsaženo všechno, co chceme pro album. Kdybychom chtěli nafotit něco podobného teď v ateliéru, stoprocentně by se to nepovedlo. Proto jsme použili tuhle fotku a dofotili k ní tematické snímky do bookletu.

Co je vaším snem? V herectví Thálie či Český Lev, v muzice Cena Anděl?

Z ambicí člověk s věkem ustupuje. Navíc když zjistíte, jak tyto záležitosti fungují, máte k nim trochu odměřený postoj. Ale jinak myslím, že z ocenění má radost každý. Na ceny jsem přestal čekat, protože jsem byl už čtyřikrát nominovaný - dvakrát na Thálii a dvakrát na Cenu kritiky. A nic. Ale teď přilétla první hudební cena. Dostali jsme za song "Je to dávno" ocenění Českého rozhlasu - Česká dvanáctka. Netušil jsem, že taková cena existuje. Prý jsme se dvanáct týdnů udrželi v hitparádě. Dostal jsem takový malý stříbrný mikrofónek do klopy s dvanácti českými granáty. Výjimečně vkusná cena. Udělalo mi to radost, obzvláště když jsem se o to nemusel nijak snažit a šlo si to vlastní cestou.

Letos oslavíte čtyřicítku. Vnímáte to pozitivně, jako výzvu?

Měl jsem kratičkou krizi asi dva roky nazpět spojenou ještě se vším, co se dělo kolem covidu. Díky tomu, že jsem se hudbou nastartoval do jiného směru, už věk tolik neřeším.

V podobném věku udělal průlom například i David Stypka.

Je fakt, že jsem začal novou kariéru skoro ve čtyřiceti. Přitom jsem hudbu chtěl vždycky dělat. Před dvanácti lety jsem si to v rozhovoru pro Divadelní noviny předpověděl - řekl jsem, že čekám, až budu mít vrásky, a pak se budu věnovat šansonu. Myslel jsem to hlavně z hlediska sdělení, že počkám, až budu mít co říct. Zároveň je super, že začínám právě teď, že si užívám klučičí zážitky jako zkoušení, ježdění, koncertování i pití s kapelou. Je to pro mě úplně jiná energie než divadlo. A taky jsem rád, že už se mi nestane to, že bych vystřelil vzhůru jako mladíček a pak jen žil ze staré slávy. To už nemůžu zažít. I kdyby mi to třeba za deset let skončilo, bude mi padesát a budu mít jiné starosti. Užívám si to. A snad to jen tak neskončí.

Aktuálně máte venku klip "Holubí muž", ve kterém se objevujete nahý. Bylo to potřeba? Nebo tím naznačujete, že albem obnažujete svou duši?

Asi ano. Nějak jsem cítil, že to tak má být. Možná i trochu vzdorující a zlobivé gesto, že tohle si dělám já a budu to dělat tak, jak chci. V divadle si ze mě dělají legraci, že jsem často v roli svlečený, režiséři si mě totiž do těchto rolí vybírali, protože jsem měl mladé hezké tělo… Teď už to nahé tělo nese lehkou ironii - použitý čtyřicátník.(smích) Není to exhibicionismus ve stylu "Koukej, jak jsem krásný", ale je to "nešklebte se, takhle vypadá člověk". Svět je řízen sexualitou, ale když se o ní má mluvit, jsou všichni nějak opatrní a pokrytečtí a dělají, že se jich to netýká. Chce to víc nadhledu a provokace. Proč se nezasmát těm paradoxům? Valí se na nás fenomén umělých prsou - zdůraznění pohlavního znaku. Pak z druhé strany pravý opak bez podprsenek - potlačení pohlavního znaku. Co s tím? Bavit se tím.

Není to jediná novinka. Nedávno vyšly písničky "Když se rozední" a "Komu se stýská" k nové pohádkové knize Zdeňka Svěráka "Čerti nejsou!" Prý si vás on sám vyžádal společně s Veronikou Khek Kubařovou. Co to pro vás znamená?

Je to radost a čest. Svěrák a Uhlíř jsou další lidé, díky nimž dělám autorské písně. Nejsem až takový cíťa, ale při nahrávání "Když se rozední" mě mrazilo a i slza v koutku oka byla. "Jednou vyletí i zakletí ptáci z klecí, možná za sto dní budou svobodní, to jsou věci" - to je přece nádhera. Pan Svěrák byl ve studiu, když jsme nahrávali. Vnímám to jako tvůrčí zážitek na celý život, i když jde o drobné písně.

Jak už jste zmínil, v koncertním repertoáru máte písně z "Lazaruse", což je muzikál o Davidu Bowiem. Jak jste se s tímto fenoménem ztotožnil? Jak se vám taková role hraje a zpívá?

Je to moje nejsrdečnější záležitost. O samotném muzikálu a tématech v něm bych mohl mluvit hodiny. Jsem tím úplně prorostlý. K mé radosti jsem mohl načíst jako audioknihu i román "Muž, který spadl na Zemi", což je vlastně původní předloha. Je to síla. Díky "Lazarusovi" jsem se posunul, myslím, pěvecky a pořádně poznal Bowieho, který pro mě od té doby představuje obrovskou inspiraci.- už jen tím, jak nad věcmi přemýšlel a jak tvořil.

Váš Cabaret Calembour slaví patnáct let existence. Jeho cílem je prý rozvíjet poetiku divadel malých forem a literárních kabaretů. Daří se to? Nebo si myslíte, že je to obor na vymření a zasluhuje větší osvětu a pozornost?

To jsme si mysleli, když jsme ho zakládali. V té době u nás opravdu skoro nic takového nebylo. Pak se kupodivu podobných projektů vynořilo více. Nemyslím to tak, že to bylo kvůli nám, ale že víc lidí mělo podobnou potřebu - viselo to ve vzduchu. A tak to bude vždy, tohle nikdy neumře. Jen to třeba na chvíli usne. My slavíme půlkulaté výročí 25. května velikým "Kalavečerem Kalambúr" v Divadle pod Palmovkou. Pořád nás to baví, jen už máme všichni málo času. Ale loni jsme udělali další premiéru - "Desertní kvidouli". A hrajeme dál. Je to naše dítě a pečujeme o něj, jak se dá.

Děláte i "Rébusongy", ve kterých předěláváte do cizího jazyka a hudebně upravujete známé hity. Co vás k tomu vedlo a podle čeho vybíráte jazyk k dané písničce? Neprotiřečíte si trochu, když zároveň říkáte, že nemáte rád, pokud české kapely zpívají v angličtině?

To vznikalo postupně. Jako první jsem předělal "Je to blízko" od Michala Davida na francouzský popchanson. Potřeboval jsem píseň na "Barování" a tohle byl takový fór, protože v té době jsem frčel na francouzských šansonech. A nějak se mi to zalíbilo. Pak jsem intuitivně sahal po dalších skladbách - podle toho, jakou měly melodii, jsem hledal, jaký jazyk by se k nim hodil. A myslím, že si tím neprotiřečím. Je to hra s texty a hudbou. Naopak se tím potvrzuje, jak to v cizím jazyce vážně zní vždycky světověji a že s češtinou je to komplikované, i co se komponování hudby týče.

Jste prý notorický schraňovač, sběratel a milujete starší věci. Co jste si naposledy pořídil do sbírky?

Snažím se to mírnit. A když to jde, kupuji teď třeba hudební nástroje, které můžu použít. Naposledy to byla obří tibetská trumpeta, kterou jsem si přivezl z Indie, konkrétně z Ladakhu. Už má i svou píseň. Zahraju ji právě na koncertech spojených se křtem alba.

Když jste přišel do Národního divadla, říkali vám Otázkovič - protože se stále ptáte. Navíc k tomu svádělo i vaše příjmení. Jakou otázku si nejčastěji sám sobě kladete?

Má to všechno smysl?