OMD zahráli poprvé v Praze aneb Splněný sen s nádechem nostalgie

11.02.2024 15:02 - Jaromír Koc | foto: Fource PR

Legendární OMD si po pětačtyřiceti letech fungování konečně našli cestu i do České republiky a u příležitosti vydání nového alba "Bauhaus Staircase" zavítali do Prahy. Jejich premiéra nabídla dekádami prověřené hity, moře nostalgie, slzy dojetí, ale hlavně poctivý koncert bez zbytečných efektů.

Live: OMD

support: Walt Disco
místo: SaSaZu, Praha
datum: 10. února 2024
setlist: Evolution Of Species (intro), Anthropocene, Messages, Tesla Girls, Kleptocracy, History Of Modern (Part I), If You Leave, (Forever) Live And Die, Bauhaus Staircase, Souvenir, Joan Of Arc, Joan Of Arc (Maid Of Orleans), The Rock Drill, Veruschka, Healing, Don't Go, So In Love, Dreaming, Locomotion, Sailing On The Seven Seas, Enola Gay, Look At You Now, Pandora's Box, Electricity
Fotografie jsou pouze ilustrační - na koncertě jsme neměli fotografa

OMD
© omdhq
Být legendou synth popu není nic jednoduchého. Ruku na srdce - většina kapel, které se k tomuto hudebnímu stylu hlásila či hlásí, má to nejúspěšnější období své kariéry již dávno za sebou, a tak logicky i v této době čerpá primárně ze slávy minulosti. Je proto občas velmi ošemetné si takovéto skupiny zvát na koncert, neb nevíte, jak fanoušci zareagují.

V případě britské formace OMD (tedy přesněji Orchestral Manoeuvres In The Dark) ale čeští (a slovenští) fandové nezklamali, a tak den předem pořadatelská agentura Fource mohla s klidem v duši oznámit sold out.

OMD jsou legenda. Velká legenda. Jejich tvorba ovlivnila mnoho jejich mladších hudebních kolegů a v mnoha případech byli právě Andy McCluskey a Paul Humphreys tím motorem, proč umělci jako The Killers, Robyn, The xx nebo Moby věnovali muzice všechen svůj čas, aby jednou taktéž mohli stát na velkých pódiích a dav jim padal k nohám. Tento pocit museli mít Briti i při své české premiéře, ale začněme pěkně od začátku.

Vystoupení v pražském SaSaZu začalo přesně. Úderem osmé hodiny se na stagi objevila skotská parta Walt Disco. Extravagantní pětice z Glasgow, které vévodí ještě extravagantnější zpěvák James Potter, se opravdu snažila. Ale těžko rozproudit publikum ne úplně líbivými songy, které přítomní až na jednu výjimku prostě neznají.

Na mě hudba kapely, která má venku zatím jen jedno album, taktéž nedýchla. Výjimkou byla dva roky stará "How Cool Are You?", během které jsem si u baru stihnul (při jemném podupávání nohou) objednat petku vody. Devět songů skupiny, která zněla jako první hudební pokusy The Cure (zaslechnuto v davu), uteklo velmi rychle a v klubu bylo cítit napětí a velké očekávání.

Aby ne. Lidi přesně věděli, na co čekají. Originální trička OMD na hrudi mnoha přítomných doplňovala trika Depeche Mode, Alphaville nebo Erasure a všichni měli jasno, že další necelé dvě hodiny budou velkou oslavou synth popu.

A věděly to moc dobře i hlavní hvězdy. Úderem jednadvacáté hodiny spustilo intro "Evolution Of Species" a během něj nastoupila čtveřice postarších pánů, všichni v elegantním černém. Hurónský potlesk jim dal jasně najevo, že už je vlastně úplně jedno, co budou hrát, většině přítomných prostě stačilo to, že konečně přijeli.

OMD svou show odstartovali jemně robotickou "Anthropocene", po intru již druhou ze sedmi skladeb, kterou z aktuální desky "Bauhaus Staircase" představili. Bylo moc hezké vidět u návštěvníků, že je tato věc nezaskočila - většina totiž písně z této nahrávky již zná. Odpadlo tak to trapné pohoupávání hlavou, kdy jdete na interpreta, od kterého si pamatujete pár historických pecek, jeho novou tvorbu už vlastně nesledujete, a většinu koncertu se tak trochu nudíte.

Nuda to totiž rozhodně nebyla. Andy a Paul vybrali chytlavé hity, které prostě můžete slyšet stokrát, a stejně vás to nebude nudit. Hned na začátku tedy došlo na "Tesla Girls", z novější tvorby na "History Of Modern", velmi mile byla přijatá "If You Leave", mezi které skvěle zapadl i čerstvý singl "Kleptocracy".

Vše se točilo kolem charismatického zpěváka Andyho, který publikum nejen sympaticky hecoval, ale neušetřil ho ani svých podivných kreací, kterými je jako velké taneční kopyto již dlouho znám.

OMD Paul
© omdhq
Mezi nejhezčí okamžiky však patřily songy, v nichž se ujal zpěvu Paul Humphreys. Při "(Forever) Live And Die" se postavil za hlavní mikrofon uprostřed pódia a dojemnou skladbu zazpíval s obrovskou něžností a až mladistvou plachostí. Aplaus na jeho zpěv byl famózní, a tak po chvíli přidal i "Souvenir", tedy jeden z nejkrásnějších kusů, co OMD kdy složili. Fajnšmekrům doporučuji poslechnout remix tohoto songu od Mobyho, který tak vzdal hold svým hrdinům.

Je těžké v případě OMD sestavit setlist tak, aby byl spokojen každý. Ale nikdy nelze vynechat pilíře v podobě "Joan Of Arc" a "Made Of Orleans", které vcelku logicky zazněly po sobě. Následující potlesk nebral konce, přítomným po tvářích tekly slzy dojetí, někteří se vzájemně objímali a jiní (včetně mé maličkosti) vzpomínali na okamžik, kdy písně slyšeli poprvé.

Show se těmito skvosty pozvolna přehoupla do druhé poloviny. To už kapela hrála vysloveně na jistotu. "Dreaming", "So In Love", jemně funky znějící "Locomotion", nabušená "Sailing On The Seven Seas", mezi nimi vynikající novinky "Healing" a radio friendly "Don't Go" a jako vrchol "Enola Gay", která celé SaSaZu proměnila v jeden velký taneční parket.

Devatenáct položek uteklo jako lusknutím prstu a pánové se začali pomalu loučit. Aplaus si nezasloužil ale jen Andy s Paulem, jeden speciální potlesk by měl dostat i bubeník Stuart Kershaw, jehož výborná hra dávala elektronickému podkladu písní úplně nový rozměr. Díky živým bicím songy dostaly mnohem větší náboj, dravost a celé to znělo ještě kompaktněji než ze studiových nahrávek.

OMD Andy
© omdhq
Pokud byste si náhodou mysleli, že OMD zůstali publiku dlužni přídavek, nemusíte mít obavy. V zásobě měli ještě houpavou novinku "Look At You Now", po které následoval snad nejznámější hit "Pandora's Box" z roku 1991, který jako jeden z mála můžeme ještě dnes slyšet v playlistu většiny komerčních rádií.

Dvaadvacítku songů, které si Orchestral Manoeuvres In The Dark připravili, uzavřela "Electricity". Za tu si čtveřice vysloužila skoro minutový potlesk, během kterého Andy přislíbil, že se s kolegy zase vrátí.

Jak jste z předchozích odstavců pochopili, z mého pohledu byl ten večer opravdu parádní. Pánové - ve čtyřech, jen za supportu pár světel a velké LED obrazovky uprostřed, na které se střídaly tematické vizualizace s minimalistickými klipy - dokázali, proč patří i po více než pětačtyřiceti letech mezi špičku svého hudebního žánru. Andy podal jako zpěvák solidní výkon, své lítání a tančení bez problémů udýchal a zbytek osazenstva mu skvěle sekundoval.

Takhle má vypadat koncert, kde není potřeba cokoliv čímkoliv dohánět, nastavovat a ředit. Tady prostě byla hudba na prvním místě. A tak to má být.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY