Tak se dočkal. Ve svých osmatřiceti letech si Marek Ztracený může odškrtnout, že si jako jeden z mála zazpíval na fotbalovém stadionu. A určitě je mu úplně šumák, co si o tom kdo myslí, ať už pochází z hudební branže, nebo je to třeba paní, která v sámošce krájí u pultu salámy. Je totiž úplně jedno, co vás při vyslovení jeho jména napadne jako první. Dokázal to.

A pokud můžeme soudit dle prvního ze tří večerů, tak ačkoliv chyby by se našly, záleží na nich nejspíš pramálo. Prodat během několika málo dní necelých sto tisíc vstupenek na show, které se na řadu let zapíšou do historie české populární hudby, to zaslouží respekt i obdiv.

Může to působit jako nadbytečná poznámka, ale kritici jeho tvorby občas zapomínají na jednu důležitou věc: rodák ze Železné Rudy zpívá a hraje pop. Ten nejmainstreamovější, jaký jen může být, a dělá to záměrně. A v popu (nebo pop rocku, chcete-li) jde chtě nechtě o to, zda se vaše písničky dostatečně hrají v rádiích, zda se daří v hitparádách či Slavících a zda si lidi kupují lístky na koncerty v dostatečném množství. Na ničem jiném popovému interpretovi zpravidla nezáleží. Toto jsou měřítka a cíle, které je třeba splnit.

A pokud se to někomu nezamlouvá a Ztracený, respektive jeho tvorba jej nebaví nebo ho dokonce i štve, tak nejspíš tento spotřební žánr není pro něj. A je to tak úplně v pořádku.

"Naučit se dobře na hudební nástroj v zásadě zvládne každý, ale umět ho používat, abys pomohl písni nebo koncertu, je podle mě nejdůležitější. Egomuzikant je největší nepřítel hudby a mimochodem taky nejčastější kritik. Taky si rád někdy zahraju jazz nebo tvrdý rock a takzvaně onanuju dlouhými sóly nebo složitými postupy, ale proč bych to měl hrát lidem, když to minimálně v mém případě nechtějí slyšet?" vysvětloval svůj pohled na věc sám interpret v rozhovoru pro časopis Autor in.

V Edenu takových lidí viditelně mnoho nebylo. Naopak se tam sešli všichni "staří i hubení", jak prohlásil jeden fanoušek z projekce, aby si užili pohodový večer s písněmi, jejichž refrény většinou umíte už při prvním poslechu.

Nejprve ale dostal prostor "velmi speciální host", z něhož se po protagonistově úvodu na obrovské projekci o tom, jak chce dávat prostor mladým a nadějným, vyklubal Ivan Mládek. Se svou skupinou a řadou vokalistů v čele s Lenkami Plačkovou a Šindelářovou následně odehrál vystoupení, který bohužel nebude patřit mezi jeho nejvydařenější.

"Jožin z bažin" a další známé hity totiž zněly do postupně se zaplňujícího stadionu, ve kterém bylo dost špatné ozvučení, a tak v závislosti na tom, kdo zrovna stál za mikrofonem, šlo zpívajícího interpreta slyšet buď příliš nahlas, nebo naopak vůbec. A tyto stavy se občas stihly vystřídat i během jediné písně. Výslednému dojmu bohužel nepřidávaly ani už dosti vousaté Mládkovy vtipy, které si mnozí pamatují nejen z loňského Rock For People, ale možná dokonce už z dob Čundrcountryshow.

Na pódium následně dorazil Richard Genzer, který ve svém, tentokrát už opravdu vtipném stand-upu představil, jakým způsobem je správné tancovat na skladbu, v jejímž klipu vystupuje, což o pár desítek minut později i předvedl. A poté, co DJ Michal přestal pouštět odrhovačky typu "Hey Baby (Uhh, Ahh)" od DJ Ötziho, nastal čas na - s největší pravděpodobností - budoucího mnohonásobného Slavíka.

A když jej kamera zabrala těsně předtím, než nastoupil na stage, jak se naposledy se zavřenýma očima nadechl, nešlo než držet mu palce, aby se při tak náročné akci vše vydařilo, jak mělo.

A bohužel je třeba říct, že to tak úplně nevyšlo. Říká se, že prvních deset minut (a pochopitelně závěr) jsou na velkých koncertech nejdůležitější. A Marek sice na obrovské scéně s molem a gigantickými obrazovkami začal svým prvním hitem "Ztrácíš", čímž bylo zaděláno na silný start, jenže místo wow efektu se dostavily rozpaky. Jeho vysněný večer totiž provázely technické problémy.

Tím největším byla synchronizace. Zvuk a video na velkoplošné scéně se nepodařilo dokonale sladit, takže zatímco jste slyšeli Marka zpívat, bylo při pohledu na největší, čelní obrazovky vidět, že je obraz o nějakou tu sekundu pomalejší, a to působilo dost rušivě. Vyladit se to podařilo naneštěstí až těsně před koncem, přitom menší, boční obrazovky byly synchronizovány úplně správně od samotného startu.

Podobné neduhy nebyly ojedinělé. Když v Edenu při songu "Originál" vystřelily poprvé konfety, nestalo se tak ve stejný čas, jak patrně bylo v plánu. Nejprve vystřelily ty u pódia a až o chvilku později, mimo rytmus, pročísly vzduch ty, které mířily na diváky v zadních řadách. A opět - jelikož se tak stalo opakovaně i při vystřelení zlatých rolí u "Minulosti" a naopak na samotném konci se až díky Markovu odpočítávání v novince "Stále věřím" konečně povedlo odpálit všechny najednou, lze o tom, že zpoždění bylo záměrem, pochybovat.

Při kousku "Povolání syn", který doprovázely plameny, musel ze zákulisí vyběhnout technik, aby na jevišti před zraky diváků něco opravil. Hostujícímu Rytmusovi v "Planetě jménem Stres" nebylo skoro vůbec rozumět. A v závěru skladby "Pomalu" zase zpěvák pobíhal po molu a při každém úderu bicích ve vzduchu zaboxoval tak, aby mu do rytmu po stranách mola vylétly do vzduchu drobné, rudé rachejtle. I zde ale vystřelily jen v několika případech, takže se zamýšlený efekt tak úplně nedostavil.

Nic z toho nejsou věci, které by nebylo možné na sobotní a nedělní koncert doladit, a neznamená to, že by proto první Eden bylo možné chápat jako propadák, to vůbec ne. Ale je potřeba o nich mluvit a psát, aby se na to Markův tým měl možnost ještě zavčasu znovu podívat, protože jako divák první ze tří show jste si občas nechtěně připadali jako na veřejné generálce a ne na místě, kde se píše historie. A pokud se zpěvák chce pomocí podobných akcí začít srovnávat se zahraničními hvězdami, podobné lapsy by se jeho týmu stávat neměly.

Drobnou výtku lze mít i k dramaturgii večera. Pokud totiž na Ztraceného vystoupení chodíte pravidelně, řadu triků jste už párkrát viděli, naposledy například v O2 areně. Dlouhý frak pro sólo za pianem v "Něco končí", kde mu vypomohl dámský smyčcový soubor Bon Art Pop Orchestra, na sobě neměl poprvé, jak tvrdil. I divokou Martu Jandovou skákající z piana na konci hitu "Káva a sex" už jsme mohli vidět dříve, její snaha o mexickou vlnu ale vyšla naprázdno. A že si v romskou hudbou ovlivněné "Dvě láhve vína (Lajlalalaj)" kapela ve složení Patrik Bartko (kytara), Jan Vaníček (basa) a Marek Fryčák (bicí) půjde udělat výlet na molo, se také dalo snadno předvídat. A našlo by se i pár dalších příkladů.

Byly ale i euforické momenty, na které se bude dlouho vzpomínat. Třeba když zpěvák vyzval obecenstvo, aby z připravených barevných papírů na sedačkách dali dohromady zamýšlenou choreografii. Nadšené publikum se papíry hned jalo vyzkoušet, interpret je proto musel vyzvat, aby s tím ještě počkali, na což ne všichni reagovali."Mluvím snad čínsky, nebo co? Jo, já jsem v Edenu," zažertoval trefně.

Po písni "Tak ti tu říkám", o níž prohlásil, že lituje, že ji nevybrali před lety jako singl do rádií, přítomné vyzval, aby papíry zmuchlali a naházeli je na plochu. Možná u toho tak úplně nedomyslel, že tím leckdo nezáměrně dostal zmačkaným papírem do hlavy, ale to nevadí. Bylo to originální, dosud neviděné a překvapující. A to se počítá.

Silným momentem bylo, když si v songu "Já nemám strach" nechal na scéně za sebou zobrazit zpívající Hanu Zagorovou, s níž si před lety v O2 areně i zatančil. Potěšilo také konfetové cameo Karla Rodena, který do Edenu dorazil, protože si zahrál v jednom z mnoha výpravných muzikantových klipů, konkrétně v "Když tě život kope do zadku".

O chvíli později vzal snoubenec Marcely Skřivánkové (po sobotním koncertě, kde došlo k oficiálnímu oznámení, už tedy manžel, pozn. aut.) do ruky trojzubec, se smíchem se prohlásil za Poseidona z Wishe a rozhodl se udělat si v davu cestičku. To mu dle představ úplně nevyšlo, nakonec tedy seskočil mezi diváky a proběhl mezi nimi až k drobnému pódiu na opačné straně stadionu, z nějž odzpíval nadšeně přijatou "To se mi líbí". "Vítr do plachet", jedna ze Ztraceného novějších balad, byla doprovázena světelnou hrou svítících telefonů a něco takového bylo v Edenu doslova kouzelné.

Ten největší radostný moment ale přišel samozřejmě ve chvíli, kdy si do písně "O pravdě" přišel zabubnovat jeho dvanáctiletý syn. A když fanoušek Sabaton a Kiss spustil a bez problému svou skladbu i s pár bubenickými frajeřinkami navíc odehrál, byl v tu chvíli jeho táta určitě ten nejpyšnější otec na světě.

S tím také souvisí jeho vysvětlení plánované pauzy, kterou někteří senzacechtiví novináři prezentovali jako konec kariéry. Nic takového samozřejmě není v plánu. Někdejší absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka proto doplnil, že nechce přijít ještě o ty dva tři roky v životě svého syna, který ho teď ještě bude nějakou dobu potřebovat jako tátu, než začne běhat za holkama, a tak se rozhodl být zase nějakou dobu Mirkem Slodičákem - otcem, synem a partnerem.

Jeho fanoušci, kteří mezitím budou zahlceni novými singly z právě vydané desky "Originál", na něj mezitím určitě počkají, protože tradice, kterou před lety začal hashtagem v Retro Music Hall a vytyčil s ní tak všechny další a větší prostory, v nichž následně hrál, nyní zní #SměrWembley. Pokud to myslí vážně a už pro své příznivce začíná chystat letadla či autobusy ve Ztraceného barvách, lze mu jedině držet palce, aby devadesátitisícovou kapacitu pravděpodobně nejslavnějšího stadionu světa, v němž hráli jeho oblíbenci Foo Fighters, Queen nebo Lewis Capaldi, jednoho dne zaplnil.

Jistě i tam se bude fantasticky vyjímat jeho světélky mobilů, výstřelem konfet a velkolepým ohňostrojem doprovázená balada "Naše cesty", o níž prohlásil, že je jeho nejpovedenější písní vůbec. Už v Edenu působila svým provedením a díky zmíněným proprietám a zpívajícímu davu mimořádně.

Takže i když všechno, co se během dvou hodin na pódiu odehrálo, nebylo dokonalé, stále to bylo živé zhmotnění jednoho klukovského snu. Dosavadní vrchol, ke kterému se může Marek Ztracený ve vzpomínkách vracet ve chvílích, když mu nebude do zpěvu, a zálibně na něj koukat podobně, jako když ze svého domu na Šumavě sleduje svůj oblíbený vrchol Špičák. Proto i přes všechny ty mouchy, kterými jeho tým jistě nezáměrně trochu ublížil samotnému protagonistovi, jenž naopak svůj vlastní díl práce zvládl skvěle - gratulace. Něco takového u nás nevidíme každý den.