Stejný žánr, stejný nástroj - a přesto hudba odlišná tak, jak si jen lze představit. McCaslin se k tradici staví zády, jazzový saxofon pojímá až rockově. Kamasi Washington naopak na tradici staví a přetváří si ji k obrazu svému.

Washington nikdy nebyl žádný troškař. Svůj debut nazval výstižně "The Epic" a stopáží jej natáhl na formát trojdesky, chystaná novinka "Heaven & Earth" bude dvojalbum. Do Prahy přijel jako leader svého osmičlenného bandu - přesněji spíše gangu, který celkem spolehlivě opanoval jeviště v Arše. Tvořili jej dva bubeníci, zpěvačka, klávesák, trombonista, kontrabasista, sám nepřehlédnutelný leader a jako speciální host Washingtonův otec střídající příčnou flétnu a hoboj. Zvuk měl potřebnou monumentalitu a hutnost, ačkoli pod jeho vrstvami trochu zanikal vokál zpěvačky, dokonce i od stanoviště zvukaře bylo občas třeba odhadovat, zda zpívá, či ne.

Hudba Kamasiho Washingtona má filmové kvality. Hodně si bere z filmových soundtracků ze sedmdesátých let - a to jak explicitně, jako v jedné ze dvou zahraných novinek "Fist of Fury", která rozvíjí motiv ze stejnojmenného filmu s Brucem Lee - tak implicitně, náladou, pojetím či celkovou gradací. Počtem skladeb toho vlastně v Arše moc nezaznělo, stopáž skladeb však nezřídka atakovala dvacet minut a natahovaly ji dlouhá sóla jednotlivých hráčů. To tak nějak patří k věci, místy jsem však měl pocit, že to trochu nabourává jinak příjemně plynoucí a dobře vystavěný večer. Na druhou stranu - byly to přesně tyto momenty, ve kterých se bandleader stahoval do pozadí a jen s uznáním pokyvoval hlavou. Kamasi Washington je sice jméno, které prodává, ale bez svého pozitivního a hudebnickou radostí zářícího gangu by byl poloviční, možná ještě méně.

Pokud Donny McCaslin překypoval dravostí, Washingtonova energie se projevuje jinak. Září láskou k životu, pozitivními vibracemi a nezdolným nadšením. To se i - po většinu času - dařilo přenášet na publikum. Venku (konečně) pršelo, v Arše svítilo slunce.