Bezmála tři roky po debaklu s deskou "Colours" to vypadá, že dříve veleúspěšný boyband Blue už na své někdejší úspěchy znovu nenaváže. Po vyhození z vydavatelství Sony zůstává čtveřice zatím bez mecenáše, Lee Ryan i Simon Webbe už ale ubezpečili novináře, že na šesté studiovce se i tak dále pracuje a navzdory všem očekáváním se jí asi jednou přece jen ještě dočkáme.

V mezičase se ale druhý jmenovaný kromě účasti ve všech možných reality show, tanečních soutěžích a účasti v muzikálech po téměř jedenácti letech vrátil ke své sólové kariéře. A pokud to někdo z Blue měl udělat, tak právě Simon Webbe. Byl to totiž on, kdo celá léta táhl skupinu nahoru jak svým medovým vokálem, tak také svými známostmi a znalostmi hudebního byznysu. Mimochodem také byl jedním z těch, kteří pomohli ke slávě chlapecké skupině JLS, která sice v našich krajích nikdy výrazně nebodovala, v domovské Británii je ale mají hodně rádi.

Dnes už si devětatřicetiletý zpěvák nemusí dávno nic dokazovat, přesto je jeho návrat na scénu jedním z nejpříjemnějších překvapení nedávno skončeného roku. Jeho sólovky "Sanctuary" (2005) a "Grace" (2006) byly ve své době ideálním materiálem pro středoproudá rádia typu Hitrádií, které sice chtěly hrát moderní hudbu, ale příliš progresivních věcí se vždy bály. Sladce popové hity v soulové omáčce a s klasickou hudební strukturou v podání Simona Webbea pro ně tudíž byly ideální potravou a možná si i vy ještě vzpomenete na singly "Lay Your Hands", "No Worries" nebo úžasně pozitivní "Coming Around Again".

A přesně v podobném duchu pokračuje i nedávná novinka. Stačí se zaposlouchat do hřejivého vokálu v úvodní "Nothing Without You", který je jednak jasným hitem a také nabízí mnohem víc radosti, než poslední dvě studiovky mateřské skupiny a je vymalováno. Také "Flashback" je jednoznačným útokem na komoru a pocit, že se ke svému nejsilnějšímu období vrátil Seal budete mít i v drtivé většině zbývajících položek. Bratranec Keishy Buchanan z někdejších Sugababes se při jejich tvorbě údajně nechal inspirovat svou partnerkou Ashen Kemal, kterou na loni na Valentýna požádal o ruku a jistě není překvapením, že spousta zamilovaných textů je právě o ní.

Z radosti z návratu ke starému známému hlasu vytrhne až sedmá "Gotta Get Close To You", která do dosavadní nálady plné příjemné nostalgie přináší jakési plážové reggae, kterým se v poslední době prezentoval Pitbull nebo Sean Paul. Podobně zvláštním úkrokem stranou je electropopové rozpočítadlo "Dance On My Own" s rapovou vložkou a ženskými vokály a je jasné, že jde o pokus, jak se přizpůsobit současným popovým trendům a mladému publiku.

Hned v další "More Than Perfect" už je ale kompromisům konec a vybrnkávací balada navazuje na ty nejlepší skladby Blue z minulosti. A podobně se pokračuje až do pozitivního konce s titulní "Smile".

Není žádným překvapením, že i tato deska se komerčně příliš neuchytila a jak Simon, tak samotní Blue se asi jen stěží vymaní z účasti na pochybných retro koncertech a podivných televizních pořadech, protože Take That jsou jenom jedni. Třetí sólovka jejich nejšikovnějšího člena je ale po mnoha letech důvodem, kterým lze ospravedlnit, že je vám jejich současné úrovně slávy vlastně docela líto. Zasloužili by si víc.