Světla se ztlumí, muzika ztichne, oči přítomných se soustředí na pódium a v tu chvíli na něj přiskočí Jorge Blanco se svou doprovodnou skupinou The 8th Wonder. A děvčata ječí. Uhlazený pětadvacetiletý zpěvák, kterého místní publikum zná z dětského seriálu "Violetta" z kanálu od Disneyho je jako magnet. Kam se podívá nebo ukáže, tam se okamžitě piští a natáčí na mobil jako o život. Rodák z Mexika nezapře taneční vlohy ani hodiny strávené na videoklipy Backstreet Boys a Michaela Jacksona. A tak ve vzduchu chytá dešťové kapky, ukazuje si na srdce, prohrabuje si vlasy, roztahuje ruce jak kdyby si dělal místo pro projití se oceánem suchou nohou a zhruba ze dvou třetin zaplněný klub Roxy vříská, jak účastnice "Malých lásek".

Enrique Iglesias pro příští generaci přeskakuje z angličtiny do španělštiny, dává k dobru cover "Despacito", asi na dvě vteřiny vzpomene na oběti v Las Vegas a tu a tam zadrnká na kytaru i pár akordů. Ve finále mu to ale zpívá docela dobře, byť těch falzetů, bez nichž dnes nemá mužská popová hvězda šanci, by mohlo být o trošku míň. Děti a pubertální dívky vypadají nadšeně, s jejich upracovanými rodiči, kteří znaveně sedí v povzdálí, už je to ale horší. Pro někoho, kdo někdy přišel do kontaktu třeba s Arcade Fire, je toto naprostý bizár, ale na druhou stranu cílová skupina je spokojená a na rozdíl třeba od takového Biebera nebo Iglesiase ten kluk naživo něco doopravdy umí, takže vlastně proč ne.

R5 jsou na tom v podstatě podobně. Kapela původně z Colorada se dala dohromady v Los Angeles a čtyři z pěti sourozenců Lynchových zde utvořili skupinu navazující na tradici rodinných kapel typu Hanson, The Jonas Brothers nebo The Kelly Family. Sestra Rydel, jinak také klávesistka a majitelka růžově zbarvených vlasů, do skupiny přitáhla ještě bubeníka a svého přítele Ellingtona Ratliffa, který jí poté, co v druhé půlce koncertu zazpívala "Lighting Strike" složil poklonu a hrdě se naparoval "To je moje holka! A je sexy!".

Hlavní vokály ale patřily Rossi Lynchovi, který muziku, jenž se nápadně podobá Walk The Moon, Walk Off The Earth, ale i One Direction, rozjel písničkou "If", v níž zvukař s tričkem Metallicy trochu zaspal.

Ani v dalších částech večera zvuk nebyl úplně ideální, ale vadilo to asi málokomu. Bude to znít asi škaredě, ale pro písničky R5 platí, že když slyšíte jednu, je to, jako byste je slyšeli všechny. A tak zatímco minulý víkend si spousta lidí přála, aby Seether v Lucerna Music Baru hráli třeba tři hodiny, protože pořád bylo kde brát, tady by dřívější konec vůbec nevadil. Je to jiný žánr, jasně, princip je ale stejný a úplně klidně bychom je mohli vyměnit třeba za Pink. V této žvýkačkové muzice bylo ale dobrých momentů jen pár.

Jejich nejlepší písničkou se stala "Dark Side" a to hlavně díky svému funky kytarovému riffu, který jakoby vypadl z posledního alba The 1975. Super číslo bylo také "Red Velvet", v němž frontman na připravené desce zastepoval a jeho kroky věrně kopíroval i bubeník. Předpřídavková skladba "Smile" také svým všeobjímajícím refrénem a pozitivním poselstvím patřila k tomu hezčímu, co večer nabídl.

Naproti tomu třeba akustická vložka byla úplně zbytečná, protože jen ukázala, jak průměrný je vlastně Ross Lynch zpěvák. Navíc by evidentně potřeboval pásek do kalhot, protože tak časté chytání se v rozkroku bylo až znepokojující. A kdyby nebožtík Michael Hutchence z INXS viděl jejich cover "Need You Tonight", čert ví, jak by se na to tvářil. A za ten nápad polepit si celou hruď třpytkama by taky někdo zasloužil pár na holou...

Druhý český koncert R5 byl zkrátka pro hodně úzce zaměřenou cílovku a byť jejich mladé fanynky zpívaly všechny texty a zcela určitě odcházely z klubu nadšeny, prakticky komukoliv nad dvacet let ale nezbývá než raději doporučit třeba právě výše zmíněné Walk Off The Earth, kteří jsou po všech stránkách zajímavější.