Ještě nikdy se Diana Krall nevrátila do České republiky tak rychle jako v případě středečního koncertu, který se uskutečnil necelý rok a čtvrt od toho posledního v pražském Kongresovém centru. Už loni naznačila návrat k mainstreamovému jazzu, po kterém její fanoušci dlouho volali. Letos pak tento návrat dokonale podtrhla albem "Turn Up The Quiet" a písničky z něj pak zcela pochopitelně tvořily i hlavní osu letošního vystoupení. Ačkoli do Brna přijela v prakticky stejné sestavě jako před rokem do Prahy a oba koncerty měly podobné ladění, nikdo nečekal, že se ve výsledku budou tak moc lišit.

Společnost a doprovod Dianě Krall opět dělal kytarista Anthony Wilson, kontrabasista Robert Hurst i bubeník Karriem Riggins. Letos ovšem k této trojici přibyl skvělý americký bluegrassový houslista Stuart Duncan, kterého můžeme znát ze spolupráce s mandolinistou Chrisem Thilem, cellistou Yo-Yo Mou, Alison Krauss a koneckonců i z turné k albu "Glad Rag Doll". Jeho angažování se na výsledném zvuku a dojmu podepsalo daleko více, než by mohl kdokoli čekat.

Všichni zmínění se představili hned v úvodní svižné "'Deed I Do", kde si každý z nich, především však Wilson, střihnul krátké sólo. Poměrně vesele se pokračovalo i v následující "L-O-V-E", která dostala na rozdíl od studiové verze jiné aranžmá. Stuart Duncan dostal poprvé více prostoru v romantické "Isn't It Romantic", kterou podmalovával excelentními vložkami a mezihrami. To ale zdaleka nebylo vše. V "On The Sunny Side Of The Street" si vystřihl pomyslný rozhovor s Wilsonovou kytarou a "Temptation" oživil pizzicatem a v jejím samotném závěru hrál na housle jako na kytaru. Co všechno na housle zvládne díky svým bluegrassovým základům, předvedl v "Just You, Just Me", která svým pojetím hraničila s jazzcorem. Bylo by chybou tvrdit, že Stuart Duncan výrazně předčil všechny ostatní muzikanty, ale pravdou je, že se housle neobjevují v jazzovém mainstreamu příliš často a díky nim získaly některé písničky úplně jiný, místy mírně historizující feeling. Obdobně to cítili i diváci, kteří Duncanovy momenty nadšeně oceňovali.

Nejen díky Duncanovi dostala většina písniček zcela novou podobu. Diana Krall jim společně s ostatními hudebníky vtiskla velmi intimní nádech, přesně v duchu hesla "Turn Up The Quiet". Vše bylo postavené na onom úžasném napětí mezi tónem a tichem, které násobilo dynamiku celého večera. Díky tomuto napětí, intimní neznamenalo ani v nejmenším uspávající. Krásný příklad za všechny byla již jednou zmíněná "Temptation" Toma Waitse, kterou Kanaďanka pojala jako oheň a vodu. Začínala poměrně syrově, ořezaná až na kost, pak následoval jazzový žár a konec patřil nejrůznějším variacím na její melodii. Intimnímu ladění pak přispěly i střídmé osvětlení, romantické projekce a především prostor, kde se celý koncert odehrával. DRFG Aréna, tedy někdejší Rondo, je sice sportovní halou, ale s poměrně nízkým stropem a pořadatelům se v ní povedlo navodit vřele útulnou atmosféru, jaké v Kongresovém centru či holešovické hale nikdy nedosáhnete.

Svůj podíl na tom pochopitelně měla i samotná Diana Krall, která ve středu večer působila více jako zpěvačka než jako klavíristka. Když se pustila do klaviatury, spíš měla tendenci být součástí celého kvintetu než sólista s doprovodem. Pakliže ale z této pozice někdy vystoupila, stálo to za to. Jeden příklad za všechny byla "A Case Of You" Joni Mitchell, kterou už nazpíval kdekdo. Verze tak, jak ji Krall předvedla v Brně, ovšem všechny předčila. Zahrála ji jen s klavírem a vložila do ní tolik citu, lásky i určité pokory, až se tajil dech. Stejně jako z improvizací na její téma, které byly srovnatelné s tím, co předvádí Keith Jarrett.

Jestliže se v rámci jednotlivých skladeb snažila nevyčnívat, pak mezi nimi se chovala, jak jsme ji dosud neznali. Nejenže přišla nakrátko ostříhaná a trochu netradičně v květovaných šatech, ale působila velmi uvolněně. Obvykle bývá poměrně hluboce ponořená do sebe a soustředěná do své hudby, ale zde ne. Mezi písničkami vyprávěla a dokonce si i netypicky vykládala s publikem. V samotném závěru, při přídavcích, se navíc zeptala, co by publikum rádo slyšelo, a velmi ji překvapilo, když se z více míst ozvalo "Narrow Daylights" z alba "The Girl In The Other Room". Tentokrát nezazněla, ale třeba se dočkáme někdy příště. Asi největší šok svým fanouškům přichystala, když je poprosila, zda by na znamení dnešního Mezinárodního dne míru neukázali svými prsty jeho symbol, tedy písmeno V. Samozřejmě jí diváci bezezbytku vyhověli a ##Diana Krall#X# si celou halu spolu s muziknaty několikrát vyfotila a dokonce si udělala i selfie.

Brněnský koncert Diany Krall se opravdu povedl. Do příjemného prostředí přivezla nádhernou desku a hrála ji famózní parta muzikantů, které takto pohromadě jen tak neuslyšíte. Sama zpěvačka pak přichystala několik překvapení a především opět jiný, ale stále stejně dechberoucí jazzový zážitek, jak z jejího zpěvu, tak i z hry na klavír, i když tentokrát s důrazem na to první. Není divu, že diváci její výkon odměnili dlouhotrvajícím potleskem vestoje a do noci odcházeli nadmíru spokojeni.