Deska "Chuck" je vlastně úplně stejná jako předcházející Berryho počiny. Jen po těch letech bez špetky překvapení. Jasným způsobem cílí na posluchačovu nostalgii: "Wow, Chuck Berry vydal po skoro čtyřiceti letech nové album - a je to přesně takové, jak bych čekal!" Riffy jsou na svém místě, klasická, mírně neurvalá kytarová hra (Berry hrabe do strun s báječně egomanickou schopností jakkoliv se neohlížet na kapelu), charakteristický zpěv i na rock'n'roll poměrně sdělné texty. Ale lze si vůbec na něco takového stěžovat? Asi těžko, Chuck Berry byl přece jen ve své podstatě stylotvorným interpretem, který na začátku své kariéry nastavil linii, které se s neochvějnou pevností držel.

Naštěstí, ne jen pravověrným rock'n'rollem - a bohužel i přiznanými variacemi na letité hity (viz "Lady B. Goode") - je naplněna lehce přes půl hodiny trvající stopáž Berryho finálního alba. Příjemně překvapí předposlední "Dutchman" se spíše mluveným než zpívaným textem recitovaným nad potemnělou kytarou nebo sebereflexivní posmutnělá "Darlin'". Jsou to právě tyto niternější skladby, které jinak bohužel celkem vykalkulovaný kus muziky pozvedají nad sebevykrádající self-revival.

Chuck Berry je ale koneckonců Chuck Berry a i po pětatřiceti letech albového mlčení je stále radost ho poslouchat. A obzvláště v moderním, hutném zvukovém podání, do kterého se podařilo desku zahalit. Album, i přes značné časové odstupy ve vzniku jednotlivých skladeb, působí celistvě, příjemně ubíhá kupředu, má drajv a potřebnou energii.

Je dobře, že "Chuck" vyšel? Myslím, že i přes očividné sebevykrádání ano. Je dobře, že o sobě Berry ještě jednou nechal slyšet a alespoň část jeho nevyčerpatelné energie a nadšení pro muziku se podařilo zaznamenat i na toto album. Těžko ovšem odhadovat, zda "Chuck" přetrvá zkoušku časem, zda se alespoň nějaká ze skladeb probojuje na Berryho výběry anebo rozšíří řady dnes už polozapomenutých alb ze sedmdesátých let.