Hned ve čtyři hodiny odpoledne to na hlavní scéně vykopnul George Ezra. A jestli si ještě vzpomínáte na jeho pražskou premiéru, jak stydlivě a bez života prezentoval své nenápadné, ale skvělé hity z debutu "Wanted On Voyage", tak se svým chystaným druhým albem lze očekávat, že vystřelí ke hvězdám. Vážně, ten posun je obrovský a lze jej přirovnat zhruba k rozdílu mezi Edem Sheeranem v době "+" a tou superstar, kterou se stal po vydání "x". Z chystané dvojky zazněly skladby "Get Away", "Pretty Shining People", "Hold My Girl", "Don't Matter Now", "All My Love" a "Song 6" a všechny do jedné byla láska na první poslech s tím, že bez výjimky obsahovaly obrovský potenciál stát se globálními megahity následujících měsíců.

Sám Ezra byl doplněn o skvadru muzikantů, kteří z v jádru folkových písniček udělali chytlavými aranžemi zajímavější písně, než ty, které přinesla prvotina. A navíc většinu z nich doplnil o příhody přibližující jejich vznik, díky čemuž jsme se například dozvěděli, že před nahráváním se na měsíc odstěhoval do Barcelony, kde v nějakém podnájmu potkával všemožné lidi svého věku a po rozhovorech s nimi mu došlo, že není sám, kdo vlastně vůbec neví, co se sebou a svým životem. Že to tak má spousta lidí a možnost přestat se tím trápit mu navrátila chuť do psaní. Tématem chystaného počinu tak bude hlavně útěk z reality, snění a hledání sama sebe. A jen pro pořádek - hit "Budapest" samozřejmě zazněl a podle očekávání sklidil velký aplaus.

To však z milých překvapení ještě nebylo vše, protože ve stanu A38 (nebo OTP Bank Stage, chcete-li) se tou dobou pro bohužel podstatně menší množství lidí prezentovala zpěvačka León. Švédská rodačka zpívá ten nejčistší a nejpřirozenější pop, jaký si dovedete představit a tu a tam zabloudí i k R'n'B nebo soulu. A jelikož o ní nejspíše čte většina čtenářů poprvé, je třeba ji doplnit odkazem na její tvorbu níže, příjemně komunikativní a dění v publiku hodně komentující, ale zároveň úžasným hlasem disponující interpretka se totiž stala naším největším objevem letošního ročníku. Pokud proti popové hudbě nic nenamítáte, není důvod, proč by vás neměla bavit.

Glass Animals jsou jednou z kapel, u níž si říkáte, že vás přece musí chytnout, blízkost jejich hudby s Alt-J, ale třeba i Radiohead lze stěží přeslechnout, přesto je třeba přiznat, že ani po několikanásobném poslechu obou jejich alb se to ne a ne zlomit. Koncert, při němž nechyběly ananasy na pódiu, ani mezi lidmi v publiku, ty sympatie přece jen trošku přičaroval, ještě to ale pořád není úplně ono. Asi to chce čas a větší soustředěnost.

U Jagwar Ma to nadšení pocházející z show na loňské Lollapalooze trošku klesalo, psychedlická taneční hudba čerpající z acid housu a trip hopu byla ve stanu A38 spíše za celkem fajn poslechovku, než hypnoticky strhující jízdu jako minule, pořád to ale bylo lepší, než jít na Marterii, což je jedna z mnoha německých obludností.

Two Door Cinema Club jsme měli v Praze v únoru a jelikož se setlist ani scéna obsahující řadu kvádrů s projekcemi nijak dramaticky nezměnily, nabízelo by se jen zopakovat, že místo kytarového indie-rocku už po vzoru konkurence míří více do synth-popu, že "Bad Decisions" je jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy nahráli nebo že hodina a půl v jejich společnosti je možná až zbytečně moc, hudba je to sice zajímavá, ale na zadek si z ní sedne asi málokdo. Tak se alespoň sluší zmínit, že se frontman Alex Trimble po letech ostříhal nakrátko a je skoro k nepoznání a také, že takové množství lidí, které si jejich koncert přišlo poslechnout, zkrátka bralo dech. Možná to bylo jen absencí srovnatelné alternativy, každopádně ale respekt za to, jak obrovský dav dokázali na Szigetu přitáhnout.

Tou skutečně hlavní hvězdou šestého dne ale byli až Major Lazer. Ti se na největší pódium maďarské hudební přehlídky vrátili po dvou letech a není bez zajímavosti, že od té doby posílili svou diskografii o EP "Know No Better", z něhož zahráli jak titulní song, tak také singl "Sua Cara" s velmi pěkným klipem natáčeným na poušti. Pokud jste jej náhodou neviděli, tak ano, i v něm jsou hlavně natřásající se zadky, protože o to jde v komerčním dancehallu a reggae, který Diplo a spol. kombinují s taneční muzikou, především.

Nutno ještě zmínit, že uvedené skladby by podle dosud známých informací měly být součástí i co nevidět vydaného čtvrtého alba "Music Is The Weapon". Další hit ráže "Leon On" je sice v nedohlednu, Major Lazer z jeho slávy ale ještě pár let bez problému dokážou žít, podobně jako předchozí den u The Chainsmokers měli totiž prostor pod hlavní scénou zcela zaplněn.

Co na tom, že žádné velké umění nedělají a pravověrní fanoušci dancehallu je musí nenávidět za to, jak vykrádají jejich kulturu. Když se na scéně vrtí kvarteto tanečnic a do toho všeho vystřelují konfety, ohně a po rukou publika se jezdí v zorbingové kouli, místní szitizen, jak se "občanům", navštěvujícím festival přezdívá, je spokojen.

Jako jedna z alternativ k pestrobarevné, cirkusové párty na hlavní scéně byl vybrán Mac DeMarco a po zhlédnutí konce jeho show plné videoprojekcí s hrami připomínající éru Gameboye, v níž předváděl, do jakých výšin je schopen vystoupat jeho vokál, jsme trochu zalitovali, že jsme netradičnímu písničkáři nedali více prostoru. V tomto je ale Sziget neúprosný a po celém ostrově se toho v jednu chvíli děje tolik, že nikdy nejste u všeho důležitého. Místní reggae stage nebo pódia hrající world music či klasickou, vážnou hudbu, jsme třeba letos vůbec nestihli navštívit. Pomyslné rozloučení s letošním ročníkem tak obstarali jak žánry všeho druhu kombinující maďaři Irie Maffia na Volt pódiu, jejichž hymnu festivalu z roku 2015 nepřekonala ani ta letošní, tak také kritikou extrémně ceněný rapper Vince Staples, jehož hip hop ve stanu A38 doprovázelo hlavně temně červené nasvícení pódia, díky němuž jste sice umělci vůbec neviděli do tváře, za to to ale působilo ohromně efektně.

Po něm pak hrál ještě DJ a producent Flume, vzhledem k rannímu přesunu z Maďarska do Rakouska na pokračování v podobě tamního festivalu FM4 Frequency, jsme si ho ale nechali ujít a shlédli ho až tam. Kvůli zajímavějšímu programu v Rakousku jsme také absentovali na sedmém a posledním dnu Szigetu, dojmy z Interpol, Breaking Benjamin, Alt-J, Birdy, HVOB, loňskou absenci vynahrazující The Kills či závěrečné pyrotechnice při vystoupení dvojice Dimitri Vegas & Like Mike si tedy budete muset přečíst u konkurence a tam také najdete dojmy z neméně bombastického festivalu konajícího se v St. Poeltenu.

Být na Szigetu jen čtyři dny a přijít tak hlavně o Macklemorea, Kasabian a Iggy Azaleu sice zamrzelo, i tak ale se ale návštěva jednoznačně vyplatila a díky interpretům a kapelám, které ze sebe vydali všechno, aby nás pobavily, je zase na co vzpomínat. Z těch nejpamátnějších koncertů to budou hlavně P!nk, Biffy Clyro, Kensington, Oh Wonder, Hurts, George Ezra, León a Wiz Khalifa, celá ta atmosféra a úžasný svět všude okolo je něco fantastického a není divu, že si to letos nenechalo ujít přes 450 000 lidí, mezi nimiž jste při troše štěstí mohli potkat i hollywoodské superstar jako je Ashton Kutcher, Mila Kunis, Justin Theroux nebo Luke Evans. Ať už to zní jako jakékoliv marketingové klišé, tak pro hudebního fanouška prostě je dovolená na Szigetu dovolenou v ráji.