Jak v případě předskokana Eda Harcourta, jehož skladby znají hráči her "Silent Hill: Downpour" a "Alan Wake's American Nightmare", tak u hlavních hvězd platí jedno. Toto nebyl večer o tom, která písnička právě hraje a jestli chybí nebo přebývá ten či onen singl. Podružné bylo hostování písničkáře v sestavě šestice z Ohia nebo že během všehovšudy asi čtyř pauz mezi písničkami frontman Greg Dulli věnoval skladbu nedávno zemřelému spoluhráči Daveovi Rosserovi, který prohrál boj s rakovinou. Nebyl to příběh ani o tom, jak ani přes několik cedulí a technikovo varování, že je natáčení a focení otravné, lidi stejně vytáhli smartphony a GoPro kamery a máchali s tím zpěvákovi před nosem.

Ne, tohle je příběh o hudebním večeru, který fungoval jako celek. Kapela, kterou ocení příznivci Dinosaur Jr., Pearl Jam a Alice In Chains stejně jako mladá generace, která dnes poslouchá The Gaslight Anthem nebo The Temper Trap, svou hudbu postavila na kytarách a hlavně o nich to celé bylo.

Nezáleželo na tom, zda hrály všechny čtyři najednou nebo se občas některý z hráčů postaral o housle, klávesy nebo violoncello. Všechno dohromady to totiž s emocemi napěchovaným vokálem hlavního protagonisty tvořilo rozbouřenou řeku pohlcujících zvuků, z nichž se nikomu nechtělo pryč. Proto je dobře, že The Afghan Whigs přirozeně přecházeli z jedné písně do druhé a nedali posluchačům vydechnout.

Nad hlavou se tleskalo výjimečně, třicátníci a čtyřicátnici, kteří tvořili v sále většinu, si spíše spokojeně pohupovali hlavou a sledovali frontmana, jak si dává se svým chrčivě vřeštícím hlasem "It Kills" a postupně přikládá pod kotel. Gradující devadesátiminutový set plný čiré rockové hudby plné opravdovosti, zkušeností ze života, jaký je, byl bez příkras a umělotin a to na něm bylo báječné. Balady žádné nebyly, nepočítáme-li závěrečnou "Faded", i ta se ale nakonec z pomalejšího úvodu pěkně rozjela. Intenzivní jízda na tobogánu z kytarových orgií osvěžila tělo víc než zmrzlina z Lidlu a připomněla jedno. Rocková muzika nezemřela s Kurtem, Davidem, Lemmym ani Chrisem. A i když to hodně bolí, tak ani s Chesterem. Ne dokud tady jsou kapely jako The Afghan Whigs.