Žádné velké štráchy a žádná velká show - tak by se Mayallovo pražské vystoupení dalo asi nejlépe charakterizovat. Jen dvojčlenná rytmika, střídmé osvětlení a v centru pozornosti sám hudebník. Na svých třiaosmdesát ve výborné kondici, střídal klávesy s kytarou i foukací harmonikou (vše poctivě vestoje, žádné ústupky důchodovému věku) a viditelně se dobře bavil. Rovněž hlasově, byť na zpěvu se jeho osm křížků na krku podepsalo asi nejvíce, se obdivuhodně držel.

Repertoár tvořil průřez dekádami Mayallovy kariéry, od nejstarší skladby "Chicago Line" z roku 1964 až k několika skladbám z nejnovější desky "Talk About That". Ty však, v ohlodaných aranžích, přece jen trochu ztrácely na barevnosti. Ale na druhou stranu, jednoduchost podání umožnila udržení čitelného a téměř dokonalého zvuku. A to rozhodně nebývá pravidlem. Setlist měl sice i s přídavkem pouhých třináct položek, nakonec se však - díky hojnému Mayallovu sólování - hrálo v podstatě dvě hodiny bez jakýchkoliv prostojů. Muzikant moc nemluvil, většinou jen stručně oznámil další skladbu. Celý večer se soustředil jen a jen na hudbu.

Mayall je bluesman ze staré školy, po celý koncert poctivě zůstával uvnitř žánrových mantinelů. V tomto případě to budiž bráno jako pozitivum. Hrál to, co se od něj čekalo. A publikum ve vyprodané Arše to dovedlo řádně ocenit. Ve srovnání s jinými koncerty bylo Mayallovo vystoupení jen malou skromnou akcí pro starší a pokročilé publikum. O to více však bylo prožité a od srdce. A to je u blues podstatná ingredience. John Mayall přivezl do Prahy pořádnou porci onoho nezbytného bluesového srdcařství. Jako by to skutečně bylo blues, co tomuto britskému gentlemanovi, který by mohl popíjet čaj ve své knihovně, proudí v žilách a dodávala mu životní elán.