Periphery jsou výjimečnou skupinou. Výjimečnou především proto, že ji tvoří šest do značné míry autonomních producentů, přičemž každý z šestice produkuje mimo soubor i svou vlastní tvorbu a všichni mají proto vynikající technické i umělecké schopnosti. To z kolektivu činí jakousi ultra skupinu - vysoce výkonné těleso, které má obrovský potenciál posunovat dosavadní hranice metalu a bořit vše, co se jim postaví do cesty.

Nyní se zdá, že Periphery zažívají umělecký přetlak. Aby taky ne, když je z muzikantů cítit naprostá oddanost řemeslu a především hudbě samotné. Invencí a kreativitou na poslední řadovce tito králové djentu rozhodně nešetří, nápady z jednotlivých skladeb naopak prýští zcela volně a sebevědomě. Nechybí zde dechberoucí riffy, zničující pasáže, epické postupy, progresivní výjezdy ani vysoce melodické refrény, které kapela ovládá naprosto příkladně. Zpěvák Spencer Sotelo prezentuje zřejmě svůj dosavadní životní výkon. Na albu nachází vynikající balanc mezi chytlavými popovými linkami a svými brutálními řevy, jež od minulého počinu opět o něco vylepšil. Sotelův projev je navíc velmi pestrý a vskutku obdivuhodný. Vůbec všechny kompozice ale obecně vykazují dobrý cit pro diverzitu a vyváženost. A co víc - všechny mají jednoznačně hitový potenciál.

Ačkoliv stopáž celé nahrávky překračuje 60 minut, posluchač se rozhodně nudit nebude. Skladba "Marigold" je bezmála jako vystřižená z kasovního filmového blockbusteru. Nekompromisní mlátička "Motormouth" nechává vzpomenout na ranou tvorbu skupiny Slipknot. "The Way the News Goes..." kytaristy Marka Holcomba potěší všechny hudební nerdy a "Catch Fire" pak zase fanoušky Britney Spears. Ke slyšení je tady toho opravdu hodně, a to včetně fanoušky tolik milovaných polyrytmických taktů. Celou desku pak uzavírá postupně budovaná, lyrická "Lune" s velkým orchestrálním finále.

Orchestrální části a klavírní party se na "PIII" nacházejí vůbec celkem hojně. Experiment ovšem nevychází vždy zcela na výbornou: Tyto pasáže jsou někdy do samotných skladeb vtlačené až příliš na sílu a jen s obtížemi se lze ubránit dojmu, že stopáž občas natahují úplně zbytečně. Nějak trapně ovšem nepůsobí a nahrávku to nakonec naštěstí obohacuje. Možná by si jen orchestry zasloužily spíše samostatné stopy.

Otázka však zní: Jedná se o zatím nejlepší album Periphery vůbec? Nejedná. V ideálním případě by ze sebe hudebníci museli vymáčknout ještě o kapku kreativity navíc. Ale jde dost možná o album průlomové. Američané se dokázali opět posunout vpřed, přinést nové nápady a deska s každým dalším poslechem ve výsledku opravdu baví. A to je to nejdůležitější.

Album má také nesmírně kvalitní zvuk, za kterým technicky stojí producentské eso skupiny Adam "Nolly" Getgood a který je opravdu radost poslouchat. Opečován je zde každý detail, velká pozornost byla věnována např. zvuku bicích, vokální aranže jsou zde vyprodukovány s působivou šikovností apod. Už jen kvůli tomu je potřeba desku ocenit.

I když Periphery na "PIII" sami sebe oproti minulým počinům nijak nepřekonali, album je prezentuje natolik sebevědomé a v takové formě, že jim deska může skutečně přinést širší pozornost a popularitu nejen v rámci prog-metalové scény. Dokládá to i jejich nominace na letošní ceny Grammy v kategorii "Best Metal Performance".