"Yellowcard tak natočili desku, která neví, čím chce být a koho chce vlastně zaujmout. I s dvouměsíčním odstupem se proto jedná o ukázkový případ experimentu, který vyšel jen z části. Nezbývá než doufat, že na deváté řadovce se pánové doopravdy rozhodnou, co vlastně chtějí."

Tak končila recenze rozporuplně přijatého alba "Lift A Sail", které jsme si na musicserveru recenzovali téměř přesně před dvěma lety. S novou studiovkou už je jasné, co pánové chtěli. Konec. Odpočinek. Nové výzvy. Nestává se často, aby umělci o některém ze svých nadcházejících počinů prohlásili, že se jedná o jejich finální nahrávku. Yellowcard tento slib učinili a po dvaceti letech existence zavírají krám. Stojí závěrečná jízda za to?

Ano i ne. Pokud jste se skupinou strávili byť jen krátké období v době jejich nejslavnějšího alba "Ocean Avenue" v roce 2003 nebo jste jim zůstali věrní po celou dobu, asi jen máloco vás odradí od toho poslechnout si, s čím se formace kolem Ryana Keye loučí. Když si znovu projdete okolnosti, které provázely příchod předchůdce na svět (odchod dlouholetého bubeníka, rakovina houslisty Seana Mackina, stále častější produkování mladých kapel frontmanem, razantní změna zvuku a nepříliš vydařený výsledek) a zasadíte je do kontextu současného oznámení o konci, leckteré dílky skládačky do sebe zapadnou, a konec už není tak šokující jako při svém prvním oznámení. Dalo se to zkrátka čekat.

Tím spíš ale zamrzí, že eponymní nahrávka není zakončením ve velkém stylu jako třeba sedmá kniha o Harry Potterovi, ale spíš jen takovým unavenějším finále po vzoru desáté řady "Přátel", kdy jste ve výsledku rádi, že už to máte za sebou. Dát dohromady deset nových kousků muselo být tentokrát opravdu náročné, když v tracklistu figurují i recyklované věci jako "Empty Street", což je přepracovaná skladba bočního projektu Big If, který dal frontman a bývalý basák Sean O'Donell dohromady už v roce 2009 a také "I'm A Wrecking Ball", což je zase zresuscitované a dokončené demo už z roku 2008.

Ani novější skladby ale mnoho radosti nepřinesou. Textově jsou sice stále kvalitní (zde Yellowcard nikdy nezklamali) a drží se tématu loučení a konce z různých úhlů pohledu, hudebně se ale v mnohém přiblížují spíše těžším a vážnějším pasážím z "Lift A Sail" než z létem načichlého "Southern Air". Housle Seana Mackina tedy hrají výraznější roli snad jen v úvodním singlu "Rest In Peace", velmi vydařené baladě "A Place We Set Afire", jež je dost možná tím nejzajímavějším na aktuálním počinu a také v uplakané "Leave A Light On", v níž Key zpívá: "Vrať se domů, světlo stále svítí a čekám tu na tebe".

Zbytek stopáže ale snad až na údernou vypalovačku "Got Yours" a závěrečnou, málem country baladu "Field & Fences" připomíná právě ty pasáže z "Lift A Sail", které za moc nestály. Tedy buď nepřirozeně tvrdé věci jako "Crash The Gates" nebo klasické pop-punkové skladby, které ale ani tentokrát na kvalitu starších hitů ani zdaleka nedosáhnou. Můžeme jen spekulovat nakolik za to může absence bubeníka Longineau W. Parsonse, při pozornějším poslechu bicích si ale nelze nevšimnout, že bubny už skladby dopředu neženou tolik co dřív. Už tam prostě jen jsou. A to je škoda.

Asi každý fanoušek Yellowcard by si nejspíš chtěl číst euforičtější hodnocení jejich poslední studiové kapitoly, na druhou stranu už se s námi ale ikony z Jacksonville jednou loučily a po podobně vlažně přijaté "Paper Walls" se zase o pár let později vrátili na scénu. Ať už se ale historie znovu zopakuje nebo je to opravdu poslední recenze, jakou si o nich kdy přečtete, nelze ji zakončit jinak, než velkým poděkováním. Tak sbohem a díky za všechno!